Při úvahách o modernizaci českého školství se velmi často ve společnosti ukazuje na jednu zemi – Finsko. Z projevů politiků a odborníků často vyplývá, že je to právě finský vzdělávací systém, od kterého se máme učit a inspirovat. Jak ale tento systém vlastně funguje?

U nás v Česku má většina z nás představu o školním prostředí již po generace zažitou. Učitel vykládá, žáci sedí pozorně a v tichosti v lavicích. Promluvit může jen ten, kdo se dopředu přihlásí. Celé školství se od mládí našich rodičů a prarodičů ve své podstatě příliš nezměnilo. Ale co když to celé může fungovat úplně jinak a (alespoň podle statistik) lépe?

Finsko má oproti nám jednu obrovskou výhodu. Tamní společnost bere vzdělávání jako naprostou prioritu. Finové ví, že žáci jsou budoucnost jejich země a školní prostředí je pro jejich rozvoj zásadní. Díky kvalitní vzdělávací soustavě je dnes tato země světovou technologickou špičkou. Je tak paradoxem, že ještě před 100 lety, po získání nezávislosti v roce 1917, bylo jednou z nejchudších zemí v Evropě.

Velký rozdíl ve vnímání školního prostředí panuje u samotné osoby učitele. Zatímco v Česku se ještě donedávna stávalo, že pedagogové kvůli svému platovému ohodnocení a pověsti vlastního zaměstnání utíkali k jiným profesím, ve Finsku je situace odlišná. Učitel je zde velmi vážené povolání, a dokonce jedno z nejprestižnějších. V žebříčku popularity jednotlivých profesí se zde umístilo na třetím místě za právníky a lékaři. Samozřejmostí je u této profese také celoživotní vzdělávání a výměna zkušeností s kolegy z jiných škol. Finové si uvědomují, že doba se mění a učitelé se tomu musí přizpůsobit.

Jedním ze základních pilířů finského školství je inkluze. Žáci zde sdílí třídy všichni společně, a to bez ohledu na svůj společenský původ či míru znalostí. Vyučující ve třídě není jen jeden, nýbrž hned tři. Kromě samotného učitele se jedná ještě o speciálního pedagoga a asistenta. Speciální školy jsou zde chápány pouze jako prostředek, jak umožnit vzdělávání i dětem s mentálním či fyzickým postižením.

Finové se také nemusí starat o to, zda jim na vzdělávání jejich potomků vystačí peníze. Školství je tu totiž zcela zdarma, a pokud nějaký žák či student potřebuje nějakou speciální učební pomůcku, je mu okamžitě pořízena. Vysokoškolští studenti zase mohou využívat různé benefity v podobě slev na dopravu, bydlení, ale také levného jídla. Jedná se o úplný opak oproti českému prostředí, ve kterém vyřízení jakékoli žádosti trvá většinou nějakou dobu a v některých případech je nutné dokonce zakládat veřejné sbírky.

Špatná odpověď pro finské učitele není důvodem k tomu, aby žákům či studentům “zavařili” špatnou známkou nebo na ně byli nepříjemní, protože se řádně nepřipravili. Je to pro ně impulsem, aby látku znovu vysvětlili a probrali společně s ostatními. Řídí se tu heslem, že špatná odpověď je ta nejlepší, neboť toho řekne mnohem víc. Ponižování žáků kvůli úrovni znalostí zde rozhodně není na pořadu dne. Diskuze je zde chápána jako klíč ke správnému pochopení daného tématu.

Známkám jako takovým není ve finském prostředí dáván hlavní důraz. Více se tu hledí na slovní hodnocení. V Česku panuje rozšířený mýtus, že ve Finsku neexistuje známkování, což ale není pravda. Známky zde nejsou centrálně zavedeny, každá škola má svůj vlastní známkovací systém. Někde se tak můžeme setkat s naší klasickou stupnicí 1-5, jinde zase využívají systém 1-10.

Samotné předměty jsou ve školách mnohem více propojeny, než jak je tomu u nás. Studenti jsou vedeni k tomu, aby mysleli mezioborově. Klasická výuka je zde navíc prolínána s výukou tzv. fenoménů, mezi které patří například ekologie, Evropská unie či technologie.

Ani využívání moderních technologií zde není žádný problém. Moderní prvky jsou zakomponovány do výuky důmyslně a smysluplně. Finští žáci mají ve svých tabletech výukové programy, ve kterých se místo drcení látky nazpaměť učí správně vyhledávat a zpracovávat informace.

Je možné, aby k podobné “revoluci” dospělo i Česko? V první řadě je potřeba změnit psychologické nastavení české společnosti, v níž panuje názor, že modernizace školství znamená úbytek znalostí a tím degradaci myšlení budoucích generací. Není to pravda. Je nutné pochopit funkci a roli škol v 21. století, kdy hlavním účelem chození do školy není se věci naučit, ale pochopit, jak informace okolo sebe vyhledávat, zpracovávat a analyzovat. Škola má být průvodce studenta za poznáním.

Ke zkvalitnění českého školství vede ještě dlouhá cesta, k níž je potřeba hlavně společenská vůle a ochota politiků uvolnit do vzdělávacího systému mnohem více peněz. Jak ale můžeme vidět na severu – vyplatí se to!

Autor: Vincent Novák, student Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.