Markéta Fibigerová otevřela loni v září v Praze zcela nový směr vzdělávání. 1. IT gymnázium sídlí v prvorepublikové vile v Satalicích na okraji metropole. Školné zde sice činí 100 tisíc korun ročně, ale už při prvních přijímacích zkouškách se na školu hlásila stovka uchazečů. Zakladatelka Fibigerová se k vystudované profesi pedagoga vrátila až po dvaceti letech praxe v IT, kde získala spoustu cenných kontaktů, díky nimž na její škole vyučuje řada odborníků z praxe. Jak se jí daří bojovat s předsudky, že soukromé školy nejsou tak kvalitní, jako ty státní? Lidé, kteří k nám přijdou, velmi rychle pocítí tu svobodnou a pozitivní atmosféru, vřelost a odbornost. To je jediný efektivní způsob, jak můžete někoho přesvědčit, říká v rozhovoru pro web Praha školská.

Proč jste zakládala zrovna gymnázium se zaměřením na IT?

1. IT gymnázium jsem založila s vizí nabídnout veřejnosti opravdu moderní vzdělávání. Mám v IT oboru dvacetiletou zkušenost. Rozhodla jsem se vybudovat školu, kde se bude učit s největším akcentem na porozumění dnešnímu světu, s respektem ke všem účastníkům ve vzdělávacím procesu, školu, kam budou všichni rádi chodit a jejíž absolventi budou moct vstupovat do života s úplně jinou startovací pozicí, než je u nás po maturitě na gymnáziu běžné, protože budou opravdu něco umět. Po vystudování pedagogické fakulty jsem nezačala učit český jazyk a dějepis, jak by se asi čekalo, ale nastoupila jsem do vývojářské firmy, respektive s budoucím švagrem a mým budoucím mužem jsme začali podnikat už při studiu na vysoké, takže jsem jen pokračovala v rozdělané práci. Ze státnic jsem rovnou odcházela na obchodní jednání. Zpočátku – zhruba během třetího ročníku na vysoké škole – jsem neuměla téměř nic, ale postupně jsem se naučila programovat a časem jsem skončila u řízení vývoje aplikací a systémů a fungovala jako team leader, též v roli architekta, tedy někoho, kdo navrhuje řešení a řeší integrace. Vždy mě k tomu bavilo pracovat s lidmi, připravovala jsem všemožné společenské a sportovní akce ve firmě, přijímala nové kolegy a zaučovala je. Po dvaceti letech ve firmě jsem dostala chuť pustit se do něčeho nového, smysluplného, kde využiji vše, co umím. 

Ve firmě už tedy nepracujete, nebo se dá stíhat vedení školy i s další prací?

S naší firmou jsem stále ve spojení, je to nutné i proto, aby moje škola nezakrněla a sledovala technologické trendy. IT proniká do všech odvětví, technologie jsou všude, dnes se bez nich neobejdete téměř v žádném oboru. 

Jsem přesvědčená, že naši absolventi, pokud budou chtít, budou mít možnost jít studovat cokoliv, co budou chtít a k tomu se rovnou budou schopni sami uživit (znám velmi dobře poměry ve firmách a vím, jaký je hlad po schopných a k tomu IT gramotných lidech). Budou tak moct být ve svých devatenácti letech finančně nezávislí na rodičích a svobodní ve svých dalších volbách. 

Soukromé školy musí často bojovat s předsudky, že nejsou stejně kvalitní jako státní, jakým způsobem se dá rodiče a děti přesvědčit, že tohle neplatí?

Jednoduše tím, že to děláte dobře. Lidé, kteří k nám přijdou, velmi rychle pocítí tu svobodnou a pozitivní atmosféru, vřelost a odbornost k tomu. To je jediný efektivní způsob, jak můžete někoho přesvědčit. Myslím si, že předsudky vůči soukromým školám už postupně mizí, je to i proto, že jsou tu mnohé soukromé základní školy, které dělají dobře svoji práci a děti, které tam chodí, poté nesměřují do státních středních škol, protože jsou zvyklé na jiný způsob práce a myšlení a také na respektující přístup. 

Zájem o naši školu je očekávaný, hlavně mezi lidmi, kteří jsou z oboru a kteří například znají mě, těmto lidem je úplně jasné, co nabízíme a většinou položí jen pár kontrolních dotazů. U široké veřejnosti je zájem přiměřený tomu, že jsme úplně nová škola, pro mnohé je to krok do neznáma, naše veřejnost je poměrně konzervativní ve výběru škol, proto nakonec volí klasiku, a to i přesto, že ji tak moc kritizuje.

Jak moc je oblast IT lákavá pro dnešní děti?

Velmi, jsou s technologiemi přirozeně spjaté. Představa, že „ajťák“ je nějaký mimozemšťan, je těmto dětem úplně cizí, to si myslí často generace jejich rodičů a prarodičů a tím je ovlivňují. Pro dnešní náctileté jsou programátoři cool třeba i proto, že vydělávají spoustu peněz, navíc jsou to opravdu už lidé, kteří vedou aktivní život, sportují a jsou úspěšní. Dnešní náctiletí sledují youtubery a všemožné influencery, a to jsou opět osoby většinou velmi technicky schopné – už jen tím, že si svoje videa nejdřív museli sestříhat a pak je úspěšně publikovat na sociálních sítích, k tomu potřebujete spoustu dovedností. Vidí okolo sebe velké množství startupů a v nich opět hrají významnou roli technologie. K tomu sledují svoje rodiče, a přesně poznají, kdy se jen vymlouvají, protože jsou třeba uživatelsky neschopní. 

Narozdíl od předchozích generací umějí tyto děti velmi dobře anglicky už v těch patnácti letech, kdy k nám přicházejí. A to nemají často ze školy, ale daleko spíše naposloucháno z youtube videí a “napařeno” z počítačových her. Jsou rychlí, často jsou povrchní (jak kteří) a nebudou ztrácet čas posloucháním vašeho zajímavého, ale zdlouhavého výkladu, protože možná intuitivně vědí, že na to v budoucnu nebudou mít čas. Tyto děti se ve svém životě budou muset extrémně rychle učit novým věcem a budou se muset rychle orientovat. A na to by mělo být zaměřeno naše vzdělávání.

Nehlásí se na vaši školu převážně kluci?

Ano, hlásí, je to dáno z velké míry společenskými stereotypy. Dívky chodí na přijímačky většinou s velkými obavami. Pravda je ale taková, že jsou u nás později moc spokojené, protože je tu dobrá atmosféra, necítí žádný tlak na výkon a vyhovuje jim způsob práce, který u nás máme. Navíc jim jde programování a jsou schopné uvažovat úplně jinak než kluci, dobře se to doplňuje. Dívky přirozeně inklinují k tomu vytvářet milé pracovní prostředí a efektivní mezilidské vztahy, nesoupeří, to je to, co je nejen v IT, ale vlastně všude, potřeba. 

Učíte předměty napříč obory, jak tohle žákům vyhovuje? Inspirovali jste se někde v zahraničí tímto modelem? A jaké jsou ohlasy od studentů a rodičů?

Žáci si na to rychle zvyknou, máme vlastní předměty: humanities, science, informatiku, dva světové jazyky a sport a zdraví, nicméně i tyto předměty často propojujeme. Členit dnes obsah do předmětů nám přijde jako přežitek, většina témat má mezioborový přesah. 

Pokud chcete probírat například témata okolo umělé inteligence, kam to zařadíte? U nás například ani nezvoní, nemáme až tak pevně daný denní řád, to znamená, není problém něco protáhnout, pokud je potřeba. Zveme si i často externí hosty, kteří u nás často zůstanou déle, než bylo domluveno, protože se rozvine natolik plodná diskuze, že ji nechceme ukončovat. Kurikulum si připravujeme sami, ničím konkrétním jsme se neinspirovali, jenom sledujeme, jak se jinde ve světě učí a máme též zkušenosti s tím, jak vypadá vzdělávání třeba ve firmách. Ohlasy od rodičů máme velmi dobré, je krásné číst, jak vám drží palce a jak by k vám sami chtěli chodit.

Pořádali jste v letošním roce pouze školní kolo přijímaček, byl znát nějaký rozdíl oproti loňskému roku?

Pro nás byl hlavní rozdíl v tom, že jsme měli dokončenou budovu. Vloni u nás probíhala stavba, tedy kompletní rekonstrukce a v době přijímaček jsme měli zprovozněnou jenom první vzorovou učebnu. Při přijímačkách bylo běžné, že přišel do místnosti stavbyvedoucí a potřeboval něco vyřešit, úplně v pohodě jsme to tam zakomponovali. Vedli jsme se všemi uchazeči individuální hodinové pohovory, do druhého kola se nám jich přihlásila bezmála stovka, umíte si tedy představit ten rozsah – strávili jsme čtrnáct dní od osmi od rána do šesti hodin do večera jen přijímacími pohovory. 

Letos jsme pozvali uchazeče do prvního kola najednou, tedy rozdělili jsme je do dvou dnů. Uchazeči v průběhu celého dopoledne dělali pomyslné kolečko po škole, v každé učebně na ně čekal jeden učitel, aby se jich zeptal na předem domluvená témata, poslední zastávka byla u mě, jako u ředitelky, respektive seděly jsme tam ještě s kolegyní a s IT kolegou, všichni učitelé mezitím zaznamenávali body a své postřehy do google sheetů, takže jsme neustále měli aktualizované informace, jak si daný uchazeč vede. Pro ty uchazeče, kteří zrovna u nikoho nebyli a museli by čekat, jsme měli připravené školní laptopy, na kterých vyplňovali náš dotazník. Byly v něm i poměrně hluboké až filozofické otázky, rozhodně ale ne takové, na které byste se měli dopředu nějak připravovat, ověřovali jsme na nich mimo jiné úroveň psaného projevu. Součástí celého dopoledne byl i jeden technický úkol, na který rovněž měli delší čas a který se dal provést na mobilu. Nechali jsme si deset volných míst pro uchazeče do druhého kola na základě zkušenosti z loňska. 

Děti letos ve škole moc nebyly, vy jste navíc měli jen prváky, kteří neměli moc šancí se poznat, když se školy po měsíci a půl zavřely. Jak se vám daří udržovat kolektiv?

Tím, že jsme všechny děti poznali už při přijímačkách, jsme přesně věděli, kdo nám prvního září přijde do školy. S tím ohledem jsme stavěli i adaptační kurz, který se konal přímo ve škole, máme tam dvouhektarovou zahradu, na které jsme měli postavené skautské stany. Adaptační kurz byl vlastně týdenní bojovkou, zaměřenou na reálie kolem rozvědných služeb, měli pátrat po skutečné osobě žijící v Satalicích, která emigrovala do USA, a k tomu se jednalo o vynálezce a člověka obviněného z průmyslové špionáže. Pro nás to byl zároveň úvod do dějin dvacátého a jednadvacátého století, kterými v prvním ročníku začínáme. 

Studenti se tedy velmi sblížili již během „adapťáku“, protože byl založený na týmových a též sportovních aktivitách. Do školy pak chodili ještě celé září, kdy se kolektivy upevnily. 

Přechod na online tedy nebyl až tak dramatický. Naší hlavní komunikační platformou je Discord, vidíte tam v zásadě neustále stav všech a co právě dělají. Naše škola svou vizí byla navíc rovnou stavěna do případného online, chtěli jsme mít kdykoliv možnost učit někoho na dálku, pokud by byl třeba nemocný. Daleko více, než nějaké technické problémy s distanční výukou, jsme tedy řešili témata, jako je denní režim a zdravý životní styl, protože to je v době lockdownu opravdu hlavní problém, který potřebujete řešit. Jakmile to bylo možné, využili jsme možnost rotovat studenty na individuálních konzultacích. Když pak byla povolena docházka skupin dětí tzv. ohrožených studijním neúspěchem, rotovali jsme děti ve skupinách v povoleném počtu šesti dětí. 

Jak se vám daří získávat do výuky odborníky?

Škola je v tuto chvíli tvořená týmem, který vznikl při jejím založení, a mnozí z nich se dlouhá léta znají. Jsou to převážně lidé z praxe, kteří mají pedagogické vzdělání, ale věnovali se jiným profesím, ve kterých byli úspěšní. K tomu s námi spolupracují další lidé z praxe, kteří mají dále svá zaměstnání a do školy docházejí zhruba jednou týdně, aby nám obohatili obsah. Součástí týmu jsou též dva vysokoškoláci, student chemie a studentka kybernetiky. Se získáváním vhodných lidí nemáme problém, schopní lidé se nám hlásí sami, od prázdnin rozšiřujeme tým o další tři členy, kteří s námi již v průběhu tohoto roku spolupracují. 

Těší se vaši studenti na prezenční výuku, nebo jim naopak distanční výuka vyhovovala? Od středoškoláků často slýcháme, že jim vlastně tento model vyhovuje.

Díky pojetí naší distanční výuky nebyl nikdo tak úplně odříznutý. Studenti se těší, že se v pondělí zase uvidí všichni dohromady. Asi nejvíc řeší ranní vstávání, protože někteří k nám dojíždějí z opravdu velké dálky, a co si budeme povídat, vstávání není silná stránka žádného teenagera. Čekáme tedy, že v půlce týdne budou tak trochu mrtví, pak se to jistě srovná a život snad poběží zase veseleji a daleko více s tou fyzickou přítomností.