S autoritářskými režimy se setkáváme běžně. Ať už je to v hodinách dějepisu, v dystopických knihách a filmech nebo každý den ve zprávách. V dnešní době je důležitější než kdy jindy připomenout si dějiny nejen naší země, která sama z pařátů autoritářského režimu vyklouzla s odřenýma ušima. A právě do oné doby, kdy svoboda zdaleka nebyla samozřejmostí, nás navrací Protest, jedna z tzv. Vaňkovek, tedy jedna z her z pera Václava Havla, zaměřující se na osud mladého spisovatele Ferdinanda Vaňka.

Vaněk, významný představitel disidentské literatury, je pozván na návštěvu ke, zdá se, prorežimnímu spisovateli Staňkovi. Po pár minutách naplněných zdvořilostmi mu Staněk odhalí pravý důvod onoho pozvání k návštěvě. Mladý hudebník, přítel Staňkovy dcery a otec očekávaného vnoučete, byl zatčen a on by rád udělal všechno, co je v jeho silách, aby byl propuštěn. Sám se pokusil za něj přimluvit u svých známých, ale to nepomohlo. Napadlo ho tedy, že nejlepší by bylo sepsat petici za jeho propuštění.

Vaněk ho ovšem zaskočí, když ze své tašky vytáhne už hotovou petici, kterou podepsalo několik disidentů. Jenže přirozeně z jejich konverzace vyplyne otázka, zda by Staněk neměl petici také podepsat. Problém byl barvitě vykreslen a divák teď stejně jako Vaněk sleduje vnitřní boj, který se ve Staňkovi odehrává. Podepsat, či nepodepsat? Staněk nahlas přemítá, jaké by jeho rozhodnutí mělo následky, a přestože by si většina z nás pravděpodobně chtěla stát za tím, že bychom se na jeho místě ani nezamysleli, že bychom samozřejmě udělali to, co se zdá morálně správné, že bychom petici bez zaváhání podepsali, pravdou je, že před Staňkem stojí těžká volba, která může pomoct, ale rozhodně i uškodí.

Václav Havel Protest napsal v roce 1978, jsou v něm patrné Havlovy (hořké) zkušenosti s Chartou 77.

Musím říct, že oběma hercům, Radkovi Bárovi (Vaněk) i Karlu Besedovi (Staněk), se podařilo velmi přesvědčivě ztvárnit jejich role. Člověk se cítí jaksi předurčen k tomu, aby podporoval Vaňka a podpis petice, ale Karel Beseda nám Staňkovo postavení přiblížil natolik, že i nám se zdálo dilema téměř neřešitelné.

S podobným dilematem se museli vypořádat naši rodiče a prarodiče v roce 1989, stejně jako se s ním právě teď snaží vypořádat mnozí Rusové. Vystoupit proti válce na Ukrajině a ohrozit tím nejen sebe, ale i celou svou rodinu? Nebo zůstat sedět, doufat, že se situace zlepší sama, a nést za své rozhodnutí morální vinu?

Představení jsem navštívila 17. února v Knihovně Václava Havla, odehrálo jej Divadlo na tahu.