Jsem vlastně příjemně překvapen. Ty politické strany, které vážně chtějí dělat politiku, sestavily své předvolební programy pro rozvoj vzdělávání v České republice z vesměs smysluplných cílů. Z takových, na které experti už dlouho poukazují a které v podstatě nejde obejít, pokud tedy skutečně chcete vzdělávání (a budoucnosti) v Česku pomoci: podpora učitelů, navyšování jejich platů, podpora využívání digitálních nástrojů, změny v obsahu vzdělávání, snižování nerovností. V tomto smyslu prošla politická scéna určitou evolucí. Napříč spektrem, vyjma populistů a kverulantů typu KSČM nebo SPD a různých méně parlamentně ambiciózních variací, došlo ke sjednocení na podstatných tématech nalevo i napravo.

Stačí to ale? Po zkušenostech z předchozích dekád vyvstává otázka, do jaké míry lze očekávat, že takové cíle budou naplňovány, a pokud ano, tak jak. Kupříkladu tzv. duální vzdělávání (škola v jeho rámci uzavře smlouvu s firmou o tom, že vybrané praktické dovednosti se žáci naučí přímo ve firmě, a ta zase garantuje, že žáci budou umět to, co vyžaduje školní vzdělávací program) slibují obstarat v podstatě všechny strany, které mají skutečně exekutivní potenciál. O naplnění představy, kdy se střední školy propojí s praxí firemního provozu, se hovoří minimálně 20 let, a pokud vím, podmínky pro její naplnění se v zásadě nezměnily a jednotliví aktéři zůstávají stále na svém: stát neumí motivovat firmy, aby se více zajímaly o odborné vzdělávání v místech jejich působení, a děje se tak jen v případech, kde takovou motivaci našla firma sama.

Povinným standardem programů vzdělávací politiky se stal slib navyšování investic do vzdělávání.

Podobně to vypadá s nejrůznějšími návrhy na změnu kurikula – obsahu vzdělávání, které je tu s důrazem na „techniku“ (ANO), tu s důrazem na „kritické myšlení“ (Piráti a STAN), případně obojí. Pokud se podíváme na dosavadní nemohoucnost při prosazování změn právě v samotném obsahu vzdělávání, nelze se ubránit pochybnosti o tom, že je kdokoliv schopen během pouhých čtyř let uskutečnit podobné změny ku prospěchu, nikoliv ke škodě vzdělávání. Příkladem může být způsob, jakým vznikl nový předmět informatika, tedy ořezáním jiných důležitých vzdělávacích oblastí.Povinným standardem programů vzdělávací politiky se stal slib navyšování investic do vzdělávání. Pokrok lze spatřovat v tom, že v programech stran je tentokrát často nějak reálně kvantifikován (Spolu, KSČM, ČSSD). Navyšování osciluje od jednoho procenta po „komunistických“ šest procent, přičemž každá miliarda navíc bude předmětem těžkého vyjednávání.

Natož procenta z HDP (jedno procento představuje v současnosti zhruba 50 miliard korun), jejichž navýšení znamená buď změnu zdanění, nebo proporční snížení výdajů či investic jiných resortů. Tuto „maličkost“, respektive cestu k překonání strukturálních limitů současného státního rozpočtu, politické strany svým voličům tají. K čemu je pak všeobecná shoda, když se ji – všeobecně – nedaří v reálném politickém provozu naplnit?

Reálnost a proveditelnost jednotlivých plánů na změnu přece jen hodnotit lze, indikuje to míra detailu, do kterého jsou návrhy jednotlivých stran dovedeny. V tomto směru jsou nejpřesvědčivější programy Pirátů a STAN, Spolu či ČSSD, v nichž lze skutečně vidět porozumění vnitřním problémům českého vzdělávacího systému. Dalším důležitým indikátorem pro odlišování stran, které chtějí dělat vzdělávací politiku, oproti těm, které jednají na základě sentimentu svých voličů, je postoj k inkluzi. V tomto směru prokazují zejména ultrapopulisté z různých variací na SPD a částečně komunisté svou antisociální povahu.

Aspektem hodným zohlednění je samozřejmě prokázaná dovednost proměnit slib ve skutečnost. V tomto směru je nutno přiznat současné vládě, že byla schopna zvýšit platy učitelů podstatněji než kterákoliv vláda předchozí.

Je ANO schopno překročit stín strachu z nedostatku učitelů? A jsou další strany schopny vykročit ze stínu ANO?

Jak už bylo řečeno, témata, která systémové politické strany a hnutí zahrnuly do svých volebních programů, dávají smysl. Co ale chybí všude, je návrh, v jakém sledu mají být jednotlivé kroky učiněny, jejich vzájemná vazba a odhadovaný horizont naplnění, tedy to, o co jsme se snažili v auditu vzdělávacího systému v EDUin.

Předvolební programy jsou ostýchavé v odpovědi na otázku, jaké má české veřejné školství zpoždění oproti vývoji v okolo plynoucím světě. Velmi málo se akcentuje to, že pandemie zcela jasně ukázala obrovské rozdíly mezi aktéry vzdělávání, a že tedy už nestačí mluvit jen o obecné nerovnosti a podpoře na straně žáků.Až na Piráty a STAN a nepřímo i Spolu strany neberou v potaz možnost rychlého zásahu do vzdělávání v podobě reformy klíčových zkoušek, tedy nástroje, který dokáže stimulovat školství k odlišnému pojetí vzdělávání, ani dopad možných – a nejistých – kvalitativních změn v pedagogickém obsazení škol a jejich managementu. Až na výjimky také nejsou k dispozici konkrétní návrhy, jak propojovat formální a neformální vzdělávání, které může lépe řešit důležité oblasti, jako je seznamování s technologiemi, informační gramotnost, občanská gramotnost, než jak to zvládají školy.Pro lepší představu toho, proč investovat do vzdělávání více (což chtějí vlastně všichni včetně antisystémových populistů), chybí lepší představa o tom, co to vlastně bude znamenat pro budoucnost z hlediska společenské a kulturní prosperity života v ČR. Zejména pro strany, jejichž voliče budoucnost zajímá, by to mělo být klíčové téma.

Autor je ředitel Pražského inovačního institutu, Bohumil Kartous

Komentář vyšel v Hospodářských novinách, 9. září 2021.