Lukáš Vokoun je studentem magisterského programu Audiovizuální tvorba na VŠKK. Příští rok jde k obhajobě magisterské práce. Jelikož se jedná o umělecký obor, škola mu umožňuje zakončit studium praktickým výstupem. Rozhodl se proto natočit krátkometrážní film. O jaký film se jedná a jak vůbec takové studentské natáčení probíhá sdělil v rozhovoru pro Prahu Školskou.

Autor se podílí na tvorbě zmíněného filmu a s respondentem se zná osobě.

O čem má být tvůj magisterský film?

Natáčím krátkometrážní hororový film Vodník na motivy stejnojmenné básně od Karla Jaromíra Erbena. Ten příběh modifikuji a posouvám ho do současnosti. Zaměřuji se spíš na hororovou než na poetickou strukturu té básně. Příběh je podle standardního hororového schématu. Dívka s přáteli přijíždí na starou, opuštěnou chatu k jezeru, kterou zdědila po své prababičce. Tam začne odkrývat záhady minulosti její rodiny a jí samotné, a také tajemství jezera, které obývá záhadná pradávná bytost, která tyto dva příběhy, tedy Erbenův a můj, spojuje.

Čím tě zrovna tato povídka zaujala?

Já jsem milovník poezie. Mám opravdu rád veršované vyprávění epických příběhů. Stejně tak jsem i fanoušek hororového žánru. Když tohle zkombinuji dohromady, tak si myslím, že zrovna Erben to dokonale vystihuje. Nezávisle na Erbenovi jsem si také již dřív chtěl hrát s pohádkovými bytostmi, které bych převedl do hororového žánru, což přesně Erben ve Vodníkovi dělá.

Nabízela se ti víceméně celá sbírka Kytice, proč zrovna Vodník?

Já jsem docela romantický typ. Příběhy o lásce mi jsou velmi blízké. Když je ta láska nešťastná, tak to ve mně evokuje určité porozumění, někdy až soucit. Tím neříkám, že Vodníka ve svém příběhu glorifikuji, jen chci jeho příběh ukázat z jiné strany.

Plakát pro film VODNÍK, autorka: Barbora Poláková

Co můžeš Erbenovo příběhu nabídnout?

Já si nemyslím, že nabízím jeho příběhu nadstavbu, spíš bych byl rád, kdybych se mu mohl alespoň lehce vyrovnat. Je to moje parafráze původního příběhu. Nemyslím si, že to, co jsem si z Erbenovy básně vzal já, si vzal i někdo jiný. Já ho ve svém příběhu dost polidšťuji. To jediné, co tedy můžu nabídnout, je můj pohled, který ale není o nic pravdivější než pohled kohokoliv jiného.

Co všechno, od začátku do konce, obnáší natáčení studentského filmu?

Jako první je u každého filmu důležitý námět, tedy co chci točit a proč to chci točit. Na školské půdě mám výhodu, že to je s kým konzultovat. Učitel, případně garant, mi může vysvětlit úskalí, nebo mi nabídne odbornou konzultaci a podobně. Potom, co si režisér vybere námět, nabalují se na to další věci, jako je sestava štábu, psaní scénáře, shánění herců, fundraising, lokace… Příprava je na tom všem asi nejnáročnější, konzultace se štábem a se školou jsou téměř na denní bázi, zvlášť pokud si vyberete náročný projekt, jako je Vodník. U studentského filmu je v té předprodukci velký problém v tom, že jelikož vás nikdo nezná a ani nemáte k dispozici moc peněz, máte velmi svázané ruce, co se týče výběru. Pokud chcete dobré herce, musíte jim nabídnout alespoň nějaké peníze, stejně tak je to u lokací. Mít nějaké základy toho, jak se dělá fundraising, nebo znát někoho, kdo se v tom vyzná, je velká výhoda.

To je tedy ta první fáze, předprodukce, jak probíhá samotné natáčení?

To bývá většinou paradoxně nejmíň problémová část. Problém, na který však zejména mladí režiséři narážejí, je ten, že si neuvědomují, jak dlouho některé věci trvají. Dost často se například jedou přesčasy, protože na papíře ta scéna vždycky vypadá méně náročná, než doopravdy je. Je proto důležité mít v natáčecím plánu co nejvíc časových rezerv. U Vodníka počítám například se třemi hodinami na scénu, s tím že vím, že některé zaberou jen hodinu, ale některé náročnější mohou zabrat i čtyři hodiny. Na natáčení musí všichni členové štábu fungovat na sto procent, protože pokud z toho soukolí jediný člověk dělá svou práci nedostatečně, zdrží to celý štáb.

Natáčení promo videa pro snímek VODNÍK, autorka: Leila Hamdanová

A nakonec, co všechno se tedy musí dělat v postprodukci?

Teď máme hodiny materiálu. Je potřeba je napřed utřídit. To znamená vybrat takové záběry, které se mi líbí nejvíc. Potom, co je vyberu, mám tzv. hrubý střih. Potom je potřeba vybrat jednotlivé úhly kamery, ze kterých se daný záběr točil tak, aby měl obraz dynamiku. Když je tohle hotové, řešíme zvuk. Napřed nahazujeme hudbu. Potom se dodělají ostatní zvuky, tzv. atmosféry, což jsou zvuky prostředí, například praskání krbu, zvuk kroků, spláchnutí záchodu a podobně. Potom můžeme k finálním úpravám, což je barvení, které přidává každému záběru požadovanou vizuální atmosféru. A nakonec vybíráme loot mode, což je celková obrazová atmosféra filmu, aby potom, co jsme si nastavili barevnost každého záběru jinak, se to ucelilo do podobného vizuálního schématu. Potom už jdou na řadu titulky a film může jít ven. To v mém případě znamená ho úspěšně obhájit u státnic, případně oslovit různé festivaly, kde by se mohl promítat.

Jak tě při natáčení magisterského filmu podporuje škola?

Já kromě Vysoké školy kreativní komunikace, kde studuji magistra, využívám také podporu Akademie Michael, kde jsem dokončil vyšší odborné vzdělání. Ty školy mají stejného majitele, takže jsou v takových projektech za jedno. Je ale důležité říct, že momentálně nestuduji vyloženě filmový obor, ale audiovizuální tvorbu. Proto jsem velice rád, že mi škola vůbec dovolila tento projekt vytvořit. Podporu mám zejména v odborné konzultaci, ale také například s technikou na natáčení, kterou mi právě Akademie Michael zapůjčila. Co se ale například financí týče, tak tam to zatím bohužel moc nadějně nevypadá, proto je sháním skrze jiné kanály, jako například crowdfundingovou kampaň na Hit-Hitu. Zároveň mě ale škola, respektive školy, nepřímo podpořily tím, že jsem si za čas studia mezi spolužáky našel spoustu šikovných mladých lidí, které teď mohu využít jako členy štábu.

Autorka náhledové fotografie: Anna-Marie Křížová