(Tentokrát pro vás studentka pražského Gymnázia Oty Pavla, Michaela Šimánková, sepsala recenzi na zajímavou hru s názvem Angels in America Part One: Millennium Approaches od britského divadla Lyttelton Theatre, kterou si můžete pustit i z pohodlí vašeho domova).

Co je člověk oproti smrti? Smrt nás tvaruje celý náš život. Smrt je velkolepá, krutá. Není ale život krutější? Protože, co je horší, to, s jakou rychlostí smrt člověka zastihne, nebo její neodvratnost, kterou člověk pocítí, když musí žít s jejích dechem na krku?

Přesně s tímto pocitem se musí naučit žít Prior Walter, když se dozví, že má AIDS. Přestože toto zjištění udává tempo celého příběhu, není tato skutečnost žádným teatrálním odhalením, nikdo se nesnaží přidávat tomuto onemocnění na závažnosti, ale právě ona krutá pravda, která zůstane, divákovi vleze pod kůži. Prior hned v první scéně ukáže svému příteli Louisovi vřed na nadloktí. Nakonec otázkou zůstává, jestli bylo toho odhalení těžší pro něj nebo pro Louise.

Hra zároveň následuje příběh mladého úředníka jménem Joseph Pitt, který zažívá nelehké období se svou manželkou Harper. Sám Joe je homosexuál, ale kvůli své víře se snaží udržet zdravý heterosexuální vztah s Harper, což ale vlastně pouze vede k jejich neštěstí. Harper se potýká se závislostí – často požívá halucinogenní prášky, aby unikla od nelehké životní situace. Joe se jí sice snaží být oporou, ale sám toho nemá na talíři o nic méně. Když je mu nabídnuta pracovní pozice ve Washingtonu, napětí mezi ním a Harper téměř dosahuje vrcholu.

A právě ono vyvrcholení mi takříkajíc vyrazilo dech. V celém průběhu hry jsou diváci svědky velmi nápadité práce s prostorem. Na jevišti Lytteltonského divadla, které je jednou z budov Národního divadla v Londýně, jsou usazené tři otočné platformy, tudíž celá práce s kulisami dosahuje nezvyklých rozměrů. Přechod mezi scénami je vždy naprosto plynulý; zatímco se hlavní děj odehrává na jedné z platforem, další ze dvou zbývajících se pomalu a nenápadně, schovaná tmou, otočí i se svými herci. Jakmile původní scéna skončí, stačí jen přesměrovat záři reflektorů – nová platforma je středem pozornosti a ta původní se otočí pryč, aniž by diváka rušila.

Krize dramatu přišla v obou příběhových rovinách najednou. Práce nejen s kulisami ale i s tempem obou příběhů dala vzniknout scéně, která na mě zapůsobila snad nejvíc z celé hry. Tentokrát se totiž platformy „nevystřídaly“, nicméně se otočily všechny tři najednou, tudíž propojily dění v bytě Harper a Joea s děním v Priorově nemocničním pokoji. Oba páry se sice navzájem nemohly ovlivnit, jednota místa byla porušena pouze z divákova úhlu pohledu, jejich dialogy se ale doplňovaly. Díky tomuto chvilkovému spojení obou dějových linek na diváka ještě více dolehla závažnost, krutost, a především bezvýchodnost jejich životních situací.

Trochu překvapující pro mě byl i humor, který se často objevoval ve velmi temných scénách, ale přesto na jejich závažnosti nic neubral – spíše dovolil divákovi se nadechnout a vnímat scénu před sebou s nově nabytou pozorností.

Poslední překvapení, které stejně jako předchozí pomohlo utvořit tak silný děj, bylo zdvojování, někdy i ztrojování, rolí hraných každým z herců. Nejvíce na mě zapůsobil moment, kdy Louis nedokázal dál snášet pomalé umírání svého přítele, a rozhodl se pro uvolnění s neznámým mužem v parku. Neznámého hrál Andrew Garfield, stejně jako Priora, tudíž každá věta, kterou pronesl vlastně Priorovým hlasem, byla palivem pro Louisovy výčitky.

Samotné výkony herců byly – ač se superlativům snažím vyvarovat, zde nenacházím lepší výraz – fenomenální. To, s jakou ladností přecházeli mezi postavami, mnohdy tak snadno, že si divák vlastně ani ničeho nevšiml, nutí k pozastavení. Záměr Tonyho Kushnera dublováním hereckých rolí napomoci k většímu napětí za mě svůj účel bezpochyby splnil.

Jediné, co bych hře s klidným srdcem mohla vytknout, jsou stereotypy, do kterých jsou postavy vsazeny jako do železných okovů. Ne každý gay musí mít rád růžový satén, ne každý gay překříží nohy, jakmile dosedne. To jsou ovšem detaily, které jsem vzhledem k jakési těžko pochopitelné velkoleposti tohoto představení více než ochotná přehlédnout.

Nakonec mi nezbývá než vám hru doporučit, protože jednoznačně dokázala víc, než splnit má očekávání.

Tony Kushner
Lyttelton Theatre
premiéra: 27. července 2017
dostupné na: National Thearte at home: https://www.ntathome.com/products/angels-in-america-part-one-millennium-approaches

Image by David Mark from Pixabay