České školy a české rodiny byly zatíženy protiepidemickými opatřeními více než školy a rodiny v jiných zemích. Velká část české společnosti čeká na to, jaká protiepidemická opatření vláda přijme před nadcházejícím školním rokem a jak se to dotkne průběhu vzdělávání, do nějž je vtaženo na 370 tisíc dětí v mateřských školách, více než 960 tisíc žáků základních škol, zhruba 400 tisíc středoškoláků a více než 300 tisíc vysokoškoláků. „Skin in the game“ mají také jejich rodiče, zejména ti, jejichž děti se účastní vzdělávání na prvních dvou stupních, a dále necelých 150 tisíc učitelů. V součtu dosahuje celkový počet „hráčů“ nějakých 40 procent společnosti. Je v pořádku, že se vede diskuse o možných opatřeních, jejich smysluplnosti, proveditelnosti, reálném vlivu na zmírnění epidemických rizik, zátěži pro zúčastněné. Dalo by se říci, že když hoří střecha, není čas myslet na příští úrodu.

Jenže tento dojem se pod mnohaměsíčním tlakem alarmujících zpráv o zdravotních dopadech nového typu koronaviru a hrozícím kolapsu zdravotnického systému natolik vetřel do naší mozkové kůry, že snadno přehlížíme hrozící rizika, která nevyplývají z přímého ohrožení ohněm, nýbrž právě ze snahy zabránit mu, aby zničil celý dům. Je totiž možné, že úpornou snahou nebo prostě jen diletantstvím a hledáním nejjednodušších řešení dochází k tomu, že sice dům zachráníme, ale bydlet v něm bude velmi, velmi těžké. Záchrana domu pak ale postrádá smysl, učiníme-li ho neobyvatelným.

Dlouhodobé komplikace

Říkejme tomu „dlouhý covid ve vzdělávání“. Stejně jako u některých lidí způsobuje covid-19 a jeho mutace dlouhodobé zdravotní komplikace, i ve vzdělávání způsobí dlouhodobé komplikace dopad opatření, která zamezila běžnému vzdělávání ve školách a uvrhla řadu rodin do bezvýchodných situací. Některým z nich už se nedá zabránit, jakkoliv se jim dalo předcházet. Zejména prioritizací vzdělávání při hledání způsobu, jak na celospolečenské úrovni omezit sociální kontakt. Vláda v České republice, na rozdíl od Švédska, Finska či Estonska a řady dalších zemí, od počátku pandemie zvolila procesně jednoduché řešení, které spočívá v uzavírání škol jako prvních a jejich otevírání jako posledních. Během diskuse v rámci konference Digitální Česko, uspořádané v květnu 2021 Institutem pro politiku a společnost, to potvrdili političtí reprezentanti a experti z těchto zemí, švédská poslankyně Gunilla Svantorpová, poradce finské Národní vzdělávací agentury Juho Helminen a profesorka talinské Technologické univerzity Tiia Rüütmannová. Diametrálně odlišné pojetí prioritizace vzdělávání vedlo nutně k tomu, že české děti a mladí lidé, české školy (a české rodiny) byli zatíženi protiepidemickými opatřeními více než školy a rodiny v jiných zemích. Od toho lze velmi opodstatněně očekávat výrazně vyšší zátěž způsobenou nesnadným přístupem ke vzdělávání v době distančního režimu, nevyhovujícími podmínkami v rodinách a všemi konsekvencemi, které jsou s tím spojené. Stejně tak neschopnost přenést rozhodování o přijímaných opatřeních na regionální či lokální úroveň, k čemuž došlo například ve zmiňovaném Finsku, zbytečně zvýšila míru této zátěže tam, kde to nebylo nutné. A že tato zátěž skutečně není zanedbatelná. Epidemická opatření ukázala na obrovský rozdíl mezi školami i mezi rodinami, obojí s konečným dopadem na děti a mladé lidi. Řízení vzdělávacího systému identifikovalo více než 900 škol, které se nedokázaly dostatečně vypořádat s nároky distančního vzdělávání. Jde takřka o pětinu z celkového počtu škol na primární a sekundární úrovni vzdělávacího systému. To nemusí odrážet počet žáků a studentů, nicméně je to samo o sobě alarmující. Vedle toho musíme brát v potaz, že řada žáků a studentů na školách, které se dokázaly s distančním vzděláváním vypořádat lépe, spadá do kategorie nedostatečnosti kvůli nevyhovujícím podmínkám v rodinách. Z tohoto úhlu pohledu se jeví jako naprosto podhodnocené odhady o pouhých desetitisících žáků či studentů, kteří se během distančního režimu ocitli ve faktické izolaci. A na opačném pólu samozřejmě stojí školy a rodiny, pro které je koronavirus spíše prostředkem zvyšování sociální a osobnostní odolnosti a hledání nových cest vzdělávání a seberozvoje.

Vzdělávání jako priorita

Jinými slovy, koronavirus obnažil rozdíly v „pevnosti“ nosné společenské zdi vzdělávání a významně je zvětšil. Jak moc se rozšířila propast způsobená rozdílností dosaženého vzdělávání, to se teprve dozvíme. Stejně tak se teprve v delším časovém horizontu dokážeme orientovat v tom, jak moc vůči vzdělávání necitlivá opatření dopadla na různé společenské vrstvy a skupiny, včetně psychické zátěže. To vše jsou dopady, jejichž vliv na celkovou kondici společnosti lze v současnosti specifikovat jen mlhavě. Určité memento je ale možné vyjádřit už nyní: nutnost pečovat o vzdělávání jako nosnou zeď společnosti znamená nesnižovat kvůli krátkodobému efektu jeho prioritu. To ale znamená, mimo jiné, nesnižovat investice do vzdělávání a zacílit je hlavně na snížení rozdílů, které v důsledku covidu-19 a opatření proti němu českou společnost handicapovaly. Včetně snahy o pozorné čtení pozitivních zkušeností, které krize přinesla, jako je třeba zvýšení digitální gramotnosti učitelů nebo lepší výsledky vzdělávání v částečně distančním režimu u některých žáků. Více než 40 miliard z Národního plánu obnovy směřujících do vzdělávání je slibných, jen se nesmí utopit v HW s rychlou expirací. Je nutné je směřovat do lidského SW s potenciálem reprodukce. Panu premiérovi to snad ti chápavější přeloží.

Autor: BOHUMIL KARTOUS, ředitel Pražského inovačního institutu, komentář vyšel v Lidových novinách 18. srpna 2021

Fotografie od uživatele Markus Winkler ze služby Pexels