Připravuje nás škola na testy nebo na život? To je otázka, která poslední dobou vyplouvá na povrch stále častěji.

Myslím, že se naprostá většina z nás shodne na tom, že je náš školní systém zastaralý. Možná je příliš příkré tvrdit, že škola je to jediné, co se od dob Marie Terezie nezměnilo, ale svým způsobem je to pravda. Ano, i školství jde v rámci možností s dobou – používáme interaktivní tabule, využíváme vzdělávacích programů, ale většinu času, který ve škole strávíme, jen sedíme v lavicích stejně, jako v nich sedávali žáci před dvě stě padesáti lety.

Vzdělání je jeden ze základních kamenů civilizace, dle mého mínění je to ten nejdůležitější, a proto si školství chráníme a hýčkáme. Nepřeháníme to ale trochu? Z obavy před špatným rozhodnutím o školství vlastně jen diskutujeme a debatujeme. Trvá neskonale dlouho, než se politici rozhodnou něco změnit, než sestaví novelu zákona a trvá to ještě déle, než ji schválí. A pak – už je pozdě. Nejvíce je problém zkostnatělého systému vidět na procesu schvalování nových učebnic.

Vezměme si kupříkladu učebnice informatiky. Než se odborníkům podaří knihu sepsat a než ji Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schválí, informace o v době tvorby oné učebnice nových programech už jsou zastaralé. Za rok už aby škola pořizovala učebnice nové – i žáci sami často znají novější a lepší způsoby práce na počítačích, kvůli čemuž je pak výuka nebaví, nudí a vysiluje. Proto se těmto předmětům a inovacím obecně školy vyhýbají jako čert kříži, a přitom jsou to právě tyhle novinky a
vychytávky, o které jeví naši budoucí zaměstnavatelé největší zájem.

Nejvíce znatelná byla zastaralost školství při nedávné koronavirové krizi. Školy byly zavřeny počátkem března, a přesto mnohé až do konce června nedokázaly zavést distanční výuku. A proč?

Velkou roli v celém problému hrají peníze. Nejen, že školy samotné často nemají na potřebné, natož moderní, vybavení – velké množství učitelů nemá ani vlastní stůl, natož počítač a kabinet, ze kterého
by bývali mohli online výuku nerušeně vést, ale obecně peněz ve školství není dost.

Učitelé jsou státní zaměstnanci a jejich platy jsou žalostně nízké. Je jen málo mladých lidí, kteří by se této náročné profese chtěli ujmout, obzvlášť, když ví, že pokud se nerozhodnou žít s partnerem, který bude vydělávat více, rozhodně si nebudou žít jako v pohádce. I to je důvod, proč se průměrný věk učitelů zvyšuje, čímž mezi žáky a učiteli vzniká další propast. Až příliš starších vyučujících zastává názor „za nás to tak bylo, takže to tak bude napořád“, žáci se cítí nepochopeni a už dopředu se na školu dívají skrz prsty.

Nedá se říct, že by celé školství bylo prohnilé a špatné. Přestože žáci rádi a často, možná i oprávněně,
lamentují, že jim „diskriminant v životě k ničemu nebude“, škola nás učí daleko víc než jen předepsané učivo. Učí nás komunikovat, debatovat, přemýšlet. Ve škole se vídáme s lidmi s odlišnými názory, se kterými bychom se jindy v naší sociální bublině nesetkali. Díky škole si vytváříme sociální kontakty a utváříme základ našich soft skills, které jsou v životě nedocenitelně důležité.

Jak to tedy s tou školou je? Připravuje nás na život? Ano, bezesporu. Jedinou otázkou zůstává, zda
nás připravuje dostatečně. Odpověď na tuhle palčivou otázku zná ale jen čas.

Komentář napsala Michaela Šimánková, studentka pražského Gymnázia Oty Pavla.