V tomto týdnu je to přesně 76 let od doby, kdy skončilo šestileté období okupace plné strachu a beznaděje. Slovo svoboda neznamenalo absolutně nic, i přes papírově napsanou autonomii protektorátu, která v praxi vypadala tak, že si Německo mohlo dělat absolutně vše, co se mu zamanulo. Právě 5. květen 1945 vlil do žil českých občanů novou naději, když vypuklo Pražské povstání.  Mimo jiné i naději na svobodu.

Svoboda – slovo, u kterého každého dozajista napadne úplně jiný význam. Když jej zadám do wikipedie, nacházím možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoliv, a nést za to přiměřenou odpovědnost. Na tom se většina lidí shodne, ale mohou si pod tím představovat i něco rozsáhlejšího. Slovo svoboda nemá prostě přesnou definici.

A jak ji chápu já? Znamená pro mě, že se mohu rozhodnout podle sebe a svého uvážení. To má samozřejmě svá pravidla a omezení, což může být pro mnohé právě ten důvod, proč se necítí svobodní. Já tyto pravidla a omezení ovšem respektuji. Bez nich by zde vznikal chaos. Mám možnost volby. Mohl jsem se rozhodnout, jakou školu půjdu studovat. V budoucnu se budu moci rozhodnout o svém zaměstnání, koho půjdu volit nebo třeba začít podnikat. Když se mi nebude líbit, jakým způsobem funguje naše vláda, mohu vyjádřit svůj nesouhlas, ať už ve volbách nebo například na demonstraci. Mohu vyjádřit svůj názor. Všechny tyto učiněné volby budou muset splňovat určité meze, nicméně většinou v souladu se známým heslem „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ I když si vzpomenu na tisíce právních předpisů našeho státu, stále se považuji za svobodného člověka. A zde narážíme na ten kámen úrazu, kdy si každý pod pojmem svoboda představí něco jiného. Pro jednoho může být svobodný politický režim, kdy si budou všichni rovni a mít se stejně, pro druhého to zase může být takový politický režim, který eliminuje jakoukoliv formu státu. A pro třetího a čtvrtého to může být zase něco úplně jiného. Slyšel jsem dokonce i názor, že svoboda existovala pouze v pravěku, kdy si každý mohl dělat cokoliv, co chtěl, bez omezení, a nynější svoboda nemá s tou pravou vůbec nic společné. Přesně z tohoto důvodu se nad tímto tématem rád zamýšlím a snažím se stále přicházet na další důvody, proč se cítím právě takto svobodný a co to pro mě v konečném důsledku vlastně znamená. Jedno je ale jisté. Já jako jedinec se cítím být narozený do té nejvíce svobodné doby v historii lidstva a jsem přesvědčen, že je tuto svobodu potřeba i nadále chránit, pečovat o ni a nebrat ji jako samozřejmost, neboť jak jsme si v historii párkrát potvrdili, o svobodu lze snadno přijít.

A jak se tedy snažím pečovat o naši svobodu? Základem je, podle mého přesvědčení, fungující demokratický stát v čele s jedinci, kteří demokratické hodnoty budou prosazovat. Vyjádření souhlasu, ale i kritiky těchto představitelů. Zavržení všech totalitních režimů, které potlačují svobodu slova a kritiku režimu, a naopak podpora demokratických států, jako například Tchaj-wan. Podpora v to, v co věřím.

Autor: Patrik Vodrážka, student Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia

Fotografie od uživatele Julian Jagtenberg ze služby Pexels