Školy nejsou izolované ostrovy. A už vůbec nejsou školy izolované ostrovy, kde se pod skleněným poklopem šíří covid jako v nějaké tajemné, nepřístupné laboratoři. Zdá se vám ten obraz absurdní?

Opatření vlády se ale chovají tak, jako by se covid vyskytoval především mezi školními lavicemi.

S rostoucím počtem škol, ve kterých proběhne povinné testování v pondělí 8. 11., se zvyšuje nervozita rodičů, dětí i samotných škol. Stále častěji slýchám dotazy: Co je tedy správně? Co máme chtít? Testovat, nebo netestovat? Nosit roušky při výuce, nebo nenosit? A opravdu se nemusí testovat očkovaní žáci, nebo je riziko, že budou přenašeči i tak příliš velké?

Rozumím těmto obavám a nejistotě. Sama mám děti a trnu každý večer, jestli půjdou příští den do školy, nebo budou doma v karanténě. Pod nánosem nejistot a dotazů ale jako by nebylo vůbec vidět to hlavní:

Školy se v tom ocitly osamoceně. Přitom to hlavní, co bychom měli jako rodiče a učitelé chtít, je, aby ministerstva školství a zdravotnictví vytáhla z šuplíku jasnou strategii, ve které budou obsaženy postupy pro všechny klíčové oblasti veřejného života. Aby se vytasila s plánem, podle kterého bude jasné, jakou roli které instituce mají a jak bude zajištěna. V případě škol jasný plán, co vše udělají nikoli školy, žáci a rodiče pro to, aby byly školy otevřené, ale co pro to udělá celá okolní společnost.

Přestaňme se tvářit, že školy jsou jakési osamocené pilíře veřejného zdraví, na jejichž stoprocentní bezcovidovosti stojí vývoj pandemie. Naopak: chtějme, aby vláda a společnost vytvořila takový systém péče o veřejné zdraví, který zajistí podpůrnou síť školám, aby už nebyly nikdy zavřené.

Otázka zkrátka není, co mají dělat školy, aby nebyly zavřené. Otázka je, co pro to mohou udělat všichni ostatní. A tohle by po dvou letech covidu měla mít klíčová ministerstva dávno připravené.

Autor: Mariana Čapková, předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání Zastupitelstva Hlavního města Prahy

Photo by cottonbro from Pexels