Distanční výuka, která de facto trvá již od března 2020, rozhodně má své velké zápory. Za ten největší nepovažuji to, že by studenti utrpěli závažnou ztrátu v získaných znalostech a dovednostech, ale že trpí sociální vazby. Osobní setkání nelze žádnou videokonferencí nahradit. Na druhé straně ale pro české školství tato doba přináší nové výzvy a nové příležitosti.

Mnoho ředitelů a učitelů škol i rodičů žáků a studentů začíná přemýšlet nad tím, zda obsah vzdělávání je opravdu pojat správně. Zda nejsou žáci a studenti zatěžováni nepodstatnými informacemi, pro než nezbývá čas ty podstatné opakovat, procvičovat a aplikovat, aby si je žáci a studenti uložili do dlouhodobé paměti a mohli je ve svém dalším životě využívat. A také, zda je správně nastavený poměr mezi znalostmi a dovednostmi, neboť pokud neumím znalosti využívat, jsou mi k ničemu.

“Pokud je někdo soudný, tak musí uznat, že klasická prezenční výuka se prostě nedá překlopit do výuky distanční, zvláště pokud byla založena na frontální výuce.”

Druhou příležitostí pro české školství je využívání moderních technologií. Díky významně konzervativnímu prostředí na školách by trvalo roky, než by se podařilo přesvědčit ředitele a učitele, aby na svých školách a ve svých předmětech začali využívat informační a komunikační technologie. Nyní jim nic jiného nezbývá, a oproti jaru 2020 ubývá škol, kde setrvávají u e-mailové komunikace s žáky a studenty a nevyužívají informační systémy k zadávání a odevzdávání úkolů, k práci v nich, nevyužívají ani videokonference. Tam, kde to stále nepochopili, tam se zastavil čas a takové škole není asi pomoci.

Naučili jsme se využívat technologie a teď hledáme obsah. Pokud je někdo soudný, tak musí uznat, že klasická prezenční výuka se prostě nedá překlopit do výuky distanční, zvláště pokud byla založena na frontální výuce. Ti, co jsou skuteční učitelé, hledají nové metody, experimentují, snaží se nalézt způsob, jak co nejlépe komunikovat, jak postupovat, aby jejich výuka měla efektivitu.

“Distanční výuka je velká výzva a příležitost změnit některé zašlé návyky a stereotypy, a pokud ji promarníme, zasloužíme si zůstat zaostalými, montovnou vyspělejších zemí, zemí chudou.”

Třetí příležitost je pro samotné studenty a žáky. Mnoho z nich doposud bylo zvyklých, že jsou vedeni za ručičku, že jim vše organizují rodiče nebo učitelé. Naučili se, co jim bylo sděleno ve škole, pak s různou úspěšností napsali test či absolvovali ústní zkoušení, a brzo dané informace zapomněli. Teď ale poznávají, že našprtat se na písemku neznamená umět se učit. To znamená umět se naučit nové věci na základě již získaných znalostí a dovedností. Také jsou nuceni přebírat zodpovědnost za své vzdělávání, a pokud nenaleznou vnitřní motivaci se vzdělávat, pokud se nenaučí rozlišovat priority a hospodařit se svým časem, budou mít velké problémy.

Distanční výuka je velká výzva a příležitost změnit některé zašlé návyky a stereotypy, a pokud ji promarníme, zasloužíme si zůstat zaostalými, montovnou vyspělejších zemí, zemí chudou. Vzdělávání je právo, ne vždy bylo lidem dopřáno. Měli bychom si ho vážit. A hledat svoje silné stránky a ty rozvíjet, a naučit se „žít“ se svými nedostatky, zmírnit jejich dopad na naši budoucnost. Svoboda a demokracie znamená nejen příležitosti, ale také zodpovědnost za svůj život, za své konání, na což mnozí zapomínají a stále natahují ruku ke státu, vzhlížejí k „moudrému“ vůdci, který rozhodnutí udělá za ně. A ten většinou dělá rozhodnutí, které jsou prospěšné pro něho, nikoli ty, co ho slepě následují. Čím více toho umím, tím více jsem nezávislý a tím více svobodným.  

Autor textu: Ing. Radko Sáblík, ředitel Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia

Fotografie od uživatele Julia M Cameron ze služby Pexels