Útulná budova Knihovny Václava Havla se šestého října, k výročí jeho nedožitých osmdesátých pátých narozenin, otevřela všem milovníkům divadla a Havlových her. Na jevišti přivítala divadelní spolek Kašpar, který předvedl slavnou Vernisáž. V hlavních rolích se zablýskli Jan Zadražil v roli Bedřicha, Jitka Nerudová jako Věra a Miroslav Tichý se stal Michalem. Všichni tři předvedli skvělý výkon a potlesk diváků je přivolal zpátky na pódium hned několikrát.

Děj Vernisáže je poměrně jednoduchý; odehrává se v bytě Věry a Michala, kteří pozvou Bedřicha na oslavu kolaudace. Ukazují mu postupně všechno, co je dělá šťastnými, a pokaždé na Bedřicha apelují, aby si život zařídil stejně. Bedřicha ale jejich způsob života nechává vlažným a jejich rady většinou nechává bez reakce. Má svůj život poměrně rád – svou partnerku, i jejich bezdětný vztah a práce v pivovaru mu také nevadí tak moc, jak by podle Věry a Michala měla. To ale jen čím dál tím víc nutí manžele ukazovat Bedřichovi víc aspektů jejich života a dávat mu více rad. V závěrečné scéně se Bedřich chystá odejít domů, jejich byt ho očividně nijak nenadchl, ale Věra s Michalem se jeho odchodu zoufale snaží zabránit, protože si uvědomí, že bez diváka jejich život nemá smysl. Bedřich se nakonec rozhodne kvůli přátelství, které je dříve spojovalo, zůstat v oné roli diváka.

Vernisáž je jednou z tzv. vaňkovských her, tedy her sledujících život spisovatele Ferdinanda Vaňka (ve Vernisáži Bedřicha), který po zákazu publikování začne pracovat v pivovaru. Jeho osudu se věnují i hry Audience a Protest. Jako první napsal Havel v roce 1975 Audienci. Ta si ihned získala oblibu nejen Havlových přátel a s velkým úspěchem se šířila v samizdatu, čímž umožnila zrod Vernisáže a později Protestu.

Musím říci, že se mi hra velmi líbila. Nikdy před tím jsem žádnou z Havlových her neviděla ani nečetla, a proto jsem na své sedadlo usedala natěšená i nervózní zároveň. Jak už jsem psala výše, herci předvedli úžasné výkony a dokázali nás perfektně vtáhnout do děje. Děj v sobě nesl narážky na komunistický režim, které mi pomohly detailněji vykreslit mou představu toho, jak musel před Sametovou revolucí vypadat život v tehdejším Československu. Postava Bedřicha, která se zpočátku zdála „nemastná, neslaná“, se ukázala jako přesné vykreslení obyčejného člověka, který nese na svých bedrech úskalí svého života. Přesto bylo vidět, jak vše přijímá. Jak jeho život jde dál. Místy Bedřich působil vlastně docela bezmocně. Nechával Věru s Michalem dávat mu rady, kterými se stejně nehodlal řídit, nechal je vyprávět o jejich životě a štěstí, stejně jako ‚nechal‘ režim, aby mu vzal to, co miloval – psaní.

Vernisáž je možné shlédnout na YouTube:

Autor článku: Michaela Šimánková, studentka Gymnázia Oty Pavla v Praze