Nejlepší učebnice je ta, kterou si vytvoří samotné děti. Už brzy tuto vzletnou teorii budou moci ověřit žáci i učitelé na několika školách – Badatelský deník pro chemii a fyziku se už totiž tiskne.

Když nastoupil jako učitel chemie na základní školu, byl Václav Fiala pevně přesvědčený, že se jeho žáci budou učit pomocí experimentů, aby je nepřepadal stejný pocit marnosti, jako on sám chvílemi zažíval na vysoké škole. „Než jsem se dal na učitelství, studoval jsem experimentální biologii. Většinou jsem rychle odhadl, jestli mi přednášky z nějakého předmětu k něčemu budou. Pokud mě nudily, rychle jsem tam přestal chodit a věnoval jsem se raději výzkumu, který mi připadal mnohem užitečnější,” vzpomíná učitel ze Základní školy Solidarita v Praze. 

Napřed se tedy rozhodl, že dvě hodiny týdně v každé třídě spojí do jednoho bloku a všechna témata pojme formou pokusů, k nimž svým žákům chystal protokoly a pracovní listy. Jenže v tu chvíli narazil na to, že jeho žáci měli chaos v učebních materiálech. „V jednu chvíli totiž měli učebnici, pracovní sešit, svůj sešit s poznámkami, a ještě k tomu protokoly, které si měli zakládat do portfolia,“ vypráví Václav Fiala. „Celkem to byly čtyři různé materiály, což bylo ohromně nepřehledné a žáci většinu času nevěděli, kde co mají.“

A tak se zrodily badatelské deníky, i když zatím jen ve skromné „školní“ podobě, určené pouze žákům jeho základní školy. Postupně se k Václavu Fialovi přidala i jeho kolegyně, fyzikářka Vendula Hráčková, a vznikl tak i badatelský deník pro fyziku. Po pěti letech práce a jedné úspěšné crowdfundingové kampani na internetu, z jejíhož výtěžku autoři zaplatili grafika a recenzenta, se (vedle původní verze) zrodily zatím první dva deníky k použití a inspiraci i pro další základní školy. Jedná se Chemii pro 8. ročník od Václava a Fyziku pro 6. ročník od Venduly.

Bádej, zkoumej, doplňuj a uč se

„Někteří lidé se domnívají, že badatelská výuka je jen jakási show, kdy si děti hlavně hrají a nemusejí nic umět. To je ale zásadní nepochopení,“ vysvětluje Václav Fiala, který se v roce 2020 stal vítězem soutěže o nejinspirativnějšího učitele Global Teacher Prize Czech Republic. „Aby bylo možné bádat, experimentovat a přemýšlet, musím toho celkem dost vědět a znát. A k tomu může dětem pomoci, když si samy vytvoří učebnici, která je bude provázet celým rokem.“ Každé téma je v deníku zpracováno pomocí tří klíčových otázek, na něž žáci mají nalézt odpověď, je tam prezentace učitele i prostor pro to, aby si žáci dohledali informace v knihách nebo na internetu a poznamenali si je. Na dalších stránkách pak následuje experiment a záznam z něj. Děti se tak naučí mimo jiné zacházet s prameny, klást si otázky a hledat na ně odpovědi, formulovat své poznatky a také spolupracovat ve skupině.

„V knize je šedesát experimentů a asi jen u dvou jsme prozradili vše, takže se dají provést stejně snadno, jako když pečete buchtu podle receptu. Jinak se ale snažíme, aby děti pokaždé musely něco vymyslet – buď materiál, nebo způsob provedení, případně výsledek,“ doplňuje Václav Fiala. Na závěr každého tématu si žák může formou „tweetu“ krátce shrnout, co se dozvěděl, a stejně stručnou získá i zpětnou vazbu od učitele. „To ovšem znamená, že každý deník musím jako učitel pravidelně vybrat, projít a opoznámkovat, což při počtu dětí není jednoduché, ale zase mám aspoň přehled, jak na tom žáci jsou a kolik energie předmětu věnují,“ krčí rameny Václav Fiala.

Jaké si to uděláš, takové to máš

Aby mohli učitelé i v jiných školách využívat badatelské deníky místo učebnic, potřebují napřed několik věcí. Nejdůležitější je vstřícné vedení školy, které umožní učit přírodní vědy v dvouhodinových blocích. „Za 45 minut se toho moc nestihne,“ říká Václav Fiala. „Než experiment připravíte, vysvětlíte a provedete, je konec hodiny, a do příště se snadno zapomene, co jsme vůbec dělali a co z toho vyplývá.“ Dál je také třeba aspoň trochu solidně vybavená laboratoř a v neposlední řadě je nutné trochu opustit svou představu, že bude učitel mít vždy plnou kontrolu nad tím, co si děti zapisují. „Někdo jde při zápisu hodně do podrobností, jiný si poznamená pár slov a stačí mu to. Můžeme pracovat s tím, jestli je jejich způsob zápisu efektivní, ale jinak je tvorba jeho osobní učebnice záležitostí každého dítěte,“ vysvětluje chemikář, který po pěti letech příprav nedávno poslal publikace do tiskárny.

Text pro EDUzín napsala Lucie Kocurová