Život ve 21. století vystavuje jedince i společnost významně odlišné realitě, než tomu bylo před nástupem internetu a prudkým rozvojem technologií v různých sférách lidské činnosti. Nejvýznamnějším faktorem obecně je spektakulárně zvýšená dynamika změn, která vede k proměnlivosti života, od jednotlivostí všedního dne, jako je způsob provádění práce či trávení volného času, přes proměnlivost kariérní či proměnlivost sociálních rolí až po „tekutost“. To významně zvyšuje zejména potřebu znalostí a dovedností v oblasti psychosociální, od schopnosti zvládat digitální existenci na úrovni bezpečnosti či práce s informacemi, dovednost chápat vliv proměnlivosti na sociální vztahy nebo potřebu neustále se učit novým dovednostem, které potřebujeme k naplňování profesních nároků.

Z hlediska výchovy a vzdělávání je třeba brát v potaz nutné zaostávání jejich institucionální vrstvy, tedy nesporný fakt, že škola se nedokáže dostatečně rychle vypořádat s tempem proměnlivosti, nedokáže zhodnotit důležitost změn adaptovat se tam, kde je to žádoucí, či naopak posílit tu část pedagogického působení, která je kontinuální a která není dotčena vlivem technologické změny, ba naopak je jí zesílena.

Na jedné straně tak máme expirující znalostní obsah vzdělávání, obsah, který jednak prodělává aktualizaci a je dostupný nezávisle na škole. To je většina znalostí ve školních předmětech. Na druhé straně je dovednost kriticky uvažovat a hodnotová báze tvořená liberálně demokratickým pojetím práv, svobod a odpovědnosti a solidarity. Školství se snaží dlouhodobě – a neúspěšně – klopotně aktualizovat znalosti a stále přitom zaostává. Vedle toho ovšem významně pomíjí právě hodnotovou bázi a bázi „učení k myšlení“, která je pro udržení společenské prosperity nejdůležitější. Obávám se, že návrh toho, jak posílit informatické myšlení, jde právě v tomto duchu. Byť jde o metodu, tedy metodu efektivního hledání řešení problémů, které proměnlivost přináší logicky v množstvím větším než malém, nakládá se s ní jako s „předmětem“, jako s čímsi obsahovým. Proto se také k tomu vytváří časoprostor v podobě hodinové dotace místo snahy o to, aby metoda byla využita v práci s obsahem. Metodu můžete využít v matematice, ve výtvarné výchově nebo cizím jazyce. K tomu ale tato snaha dle mého nesměřuje. Jde o opakování chyby, která svědčí o tom, že vzdělávání k informatickému myšlení nebylo dobře pochopeno těmi, kdo se ho snaží podporovat. Z hlediska potřebných změn jde přitom sice o proporčně významný, ale ne všeobjímající koncept.

Změna v investicích

V knize No Future jsem se snažil ukázat, k jakým konkrétním kvalitám by měla výchova a vzdělávání vést: k sebepoznání, dovednosti rozhodovat se a soustředit, k odolnosti, práci s chybou, k potřebě kompenzace příliš luxusního života, který vytváří virtuálně fyzická realita vysokého standardu, ke společenským hodnotám participace, obhajoby základních práv a svobod. K individualizaci vzdělávání ve prospěch jedince i celku. K tomu jsme zatím, podle všeho, nedospěli. A je otázka, zda je toho vlastně vzdělávací systém ve svém celku schopen. Domnívám se, že ano, ale znamenalo by to radikální změnu přístupu ke vzdělávání, schopnost nacházet ty pozitivní deviace, které potřebu výchovy a vzdělávání ve 21. století zvládly, a snahu je systemizovat. Znamenalo by to pochopitelně významnou změnu v investicích do vzdělávání. Znamenalo by to významnou změnu ve výběru a přípravě učitelů a ředitelů. Znamenalo by to úplně jiný přístup ke klíčovým zkouškám. Znamenalo by to prostě schopnost využít informatického myšlení k tomu, jak reformovat vzdělávací systém místo snahy vytvořit z této metody další předmět.

Autor: BOHUMIL KARTOUS, ředitel Pražského inovačního institutu, komentář vyšel v Lidových novinách 25. 5. 2021