„Vaše děti se budou cítit v životě tak spokojené, jak spokojená bude celá společnost. A spokojená společnost nebude existovat bez dobré školy,“ říká Bob Kartous, ředitel Pražského inovačního institutu, který dříve působil v centru EDUin.

Je o vás známo, že jste kritikem českého školství. Kde vidíte jeho největší slabiny?

Tak pozor, já jsem podporovatel českého školství! Závěrečná kapitola mé knihy No Future: Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? je vyjádřením jednoznačné podpory škole jako takové, jako místu, které má ambici zachránit společnost a dát jí perspektivu. A také tam na řadě míst mluvím o tom, že hlavní roli ve vzdělávání mají rodiče, nikoli škola, protože ty nejdůležitější kvality, které výchova a vzdělávání mohou dát, se tvoří primárně mimo školu.

A co tedy kritizujete?

Jestli něco kritizuji, tak je to zejména nevšímavost české společnosti k problémům českého školství, nebo spíš neschopnost je vnímat, jakkoli jsou alarmující. Všechny skutečně společensky, ekonomicky a politicky rozvinuté země obdobné velikosti, jako je ČR, masivně investují do vzdělávání. To neděláme. To úzce souvisí s výběrem a přípravou učitelů, s tím, kdo vlastně chce jít učit a jaké k tomu má podmínky. Nejsme schopni v tempu dynamiky 21. století dostatečně svižně změnit obsah, přístup k dětem, jejich hodnocení a tak dále. Rodiče by si měli uvědomit, že pro své děti jsou celoživotně nejdůležitějšími učiteli oni, protože to nejdůležitější se v utváření osobnosti dětí děje v prvních měsících a letech života. Nesmí se zmást tím, že vzdělávání se odehrává až ve škole, naopak. Škola nutně pouze navazuje na to, jaká osobnost do ní přichází, jak sebevědomá v tom dobrém slova smyslu je, jak je nadšená z poznávání, jak moc se chce ptát, jak moc se chce v něčem uskutečnit. A to mají v rukou nejvíc rodiče.

Posunulo se někam české školství v posledních letech?

Příznakem doby je nerovnoměrnost vývoje, asymetrie. Jsou školy a učitelé naprosto perfektní, dokážou připravovat děti a mladé lidi na svět, jaký je, a snaží se jim ukazovat, jaký bude. A pak jsou ti, kteří se zoufale drží minulosti a doufají, že se jim podaří ji udržet. Aby měli lepší pocit, že se to daří, stahují tam i své žáky. Stejně tak někteří rodiče. Pořád dokola se potkávám s tím, že vzdělání je posuzováno rodiči podle známek, ačkoli všichni prošli tímto systémem a měli možnost na vlastní kůži zjistit, že dokáže být krutě nespravedlivý. Pořád si mnoho lidí myslí, že umět jazyk znamená rozeznat větné členy a že matematiku dělá množství naučených vzorců. Stále se setkávám v naprosté většině s přístupem rodičů, kteří se domnívají, že dítě po střední škole „musí něčím být“, že musí mít certifikát na instalatéra nebo účetní, protože si pak lépe najde práci. Žijí před těmi dvaceti i více lety, nevnímají, co se děje, respektive často nemají snahu a raději dají na „zdravý rozum“ let dávno minulých. On kdysi zdravý byl, jenže to je už dávno…

Jak si v tomto ohledu stojíme ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi? Kdo by mohl být naším vzorem?

V každé vyspělé zemi najdete zajímavé inspirace. Ve Finsku to, jak vybírají a připravují učitele, chtějí, aby tam byli ti skutečně nejlepší, kromě jiného. V Dánsku způsob hodnocení žáků, nedostávají na základní škole známky, což vede k mnohem menší produkci „loserů“, dětí, které vnímají samy sebe na konci základky jako nevzdělavatelné, což často vůbec není pravda, jen jim to bylo roky vnucováno. V Holandsku se lze inspirovat třeba způsobem, jakým pojímají sexuální výchovu. Ve Švýcarsku tím, jak prolínají praxi a teorii na středních školách. V USA tím, jak lze studijní program přizpůsobit zájmu a představě o směřování. Nicméně moje zkušenost s českou mentalitou je taková, že to zahraniční je velmi často tak nějak „podezřelé“ a vlastně vždy horší než to naše, to naše osvědčené, domácí, cimrmanovské, tedy vlastně geniální, jen to nikdo nedokáže ocenit. (smích) Proto se domnívám, že je lepší hledat v ČR, protože tam se nedá tak snadno hledat cesta, jak to odmítnout.

Jde hlavně o progresivní školy, jako je Gymnázium Na Zatlance, organizace učitelů, kteří se skutečně rádi dívají dopředu, jako je Učitelská platforma, promyšleně jednající zřizovatele, jako je třeba Jihomoravský kraj nebo v poslední době i hlavní město Praha. Existuje spousta dobrých příkladů, které by bylo možné přenášet dál, jenže k tomu je třeba buď takový ten přirozený hlad po změně, nebo dobré vedení.

Není zastaralost školského systému do jisté míry i vinou rodičů? Chtějí rodiče vůbec změnu?

No jasně, kdyby rodiče požadovali změnu, změna proběhne. Platí stále tzv. Paretovo pravidlo, že dvacet procent příčin má na svědomí osmdesát procent důsledků, pak by stačilo v každé třídě právě dvacet procent těch, kteří chtějí změnu. Oni by se možná v celkové bilanci populace rodičů našli, akorát mají tendenci se sdružovat tam, kde už změna proběhla. Tudíž nepůsobí jako faktor změny tam, kde je to třeba.

Co mohu já, jako řadový rodič, udělat pro to, aby se situace ve školství zlepšila?

Prvně věnovat výchově a vzdělávání vlastních dětí co největší pozornost. Taky máme každý svého poslance, senátora, zastupitele. Napište jim, co pro zlepšení vzdělávání v ČR udělali. Protože vaše děti se budou cítit v životě tak spokojené, jak spokojená bude celá společnost. A spokojená společnost nebude existovat bez dobré školy.

Autor je ředitel Pražského inovačního institutu, Bohumil Kartous.

Rozhovor vyšel na stránkách prozeny.blesk.cz, 27. listopadu 2021.