Devátého ledna jsme si připomněli narození jednoho z našich nejznámějších spisovatelů Karla Čapka, který by oslavil 133. narozeniny. O Čapkovi se učíme již od dětství. Umíme nazpaměť jeho nejdůležitější díla, ale unikají nám zajímavé souvislosti v jeho životě. Třeba kaktusy. Nejenže byl Čapek jejich zaníceným sběratelem, ale kaktusy ho ovlivnily jako autora beletristické literatury, novináře nebo jako amatérského fotografa. 

Ať už se jedná o fejetony nebo povídky, Karel Čapek se nápadně často zmiňuje o sbírání nejrůznějších věcí. Důkaz o tom, že sbírání kaktusů propadl najdeme v jedné z jeho povídek s názvem Ukradený kaktus. „Nádherně popisuje, jak je každý správný sběratel ochotný pro svoji sbírku udělat skoro cokoliv. I ten, kdo tomu příliš nerozumí, hned pochopí to tajemno. Sběratel si navíc, stejně jako Čapek, taky rád ze své vášně udělá legraci,“ Říká Petr Todorov, předseda Klubu sběratelů kaktusů z Příbramska.  

Kaktusy zavedly Čapka do pražských Košíř, kam se pravděpodobně chodil radit s naším předním odborníkem na kaktusy, Albertem Vojtěchem Fričem, který byl v Evropě znám pod přezdívkou Lovec kaktusů. To, že se Čapek osobně s Fričem znal naznačuje i skutečnost, že je kaktusářovo jméno zmíněno právě v Ukradeném kaktusu: 

,,Ale tuhle vloni jsme začali pozorovat, že se nám ztrácejí kaktusy; a to ne nějaké ty na oko, co kdekdo chce mít, ale zrovna takové ty speciality; jednou to byl Echinocactus Wislizenii, podruhé Graessnerii, pak jedna Wittia, import přímo z Kostariky, pak jedna Species nova, kterou poslal Frič, potom jeden Melocactus Leopoldii, unikát, který nikdo v Evropě neviděl už přes padesát let, a nakonec Pilocereus fimbriatus ze San Dominga, první kus, který přišel do Evropy. Poslouchejte, ten zloděj musel být nějaký znalec!,‘‘ píše se v Čapkově díle.

Košíře byly za první republiky chudou čtvrtí, ve které většinou žili lidé na okraji společnosti. Právě tento zážitek, kdy Čapek stanul tváří v tvář bídě a utrpení ho inspiroval k sérii článků o Praze a jejím okolí, v nichž se zabýval sociálními a společenskými problémy. 

,,Vnitrozemský Pražák zná ovšem jen Letnou, Hradčany, Petřín a snad ještě Riegrovy sady; Vyšehrad spíše jen ze starých pověstí a Židovské pece z řečí poněkud ponurých. Je nutno s badatelskou vášní cestovat po samém okraji Prahy od Podolí po Vysočany a od Šárky po Hlubočepy a Zlíchov, abyste s hrůzou a podivem ohmatali reliéf Prahy…‘‘ 

(Karel Čapek, Nedělní fejetony v Lidových novinách)

Čapek se díky kaktusům dostal až k psychologii. Stalo se tak, když začal zkoumat osobnost i duši všech sběratelů. Například ve sbírce svých fejetonů s názvem Od člověka k člověku zdůvodňuje, proč bývají podle něj sběrateli kaktusů spíše muži, než ženy:

„Pokud jsem mohl v našem podnebí pozorovati, pěstiteli kaktusů jsou většinou muži; dělají si sbírku kaktusů tak, jako jiní muži dělají sbírku zbraní, mečů, šípů, kopí, arkebuz, halaparten, oštěpů a tesáků. Vášeň pro kaktusy je, abych tak řekl, militaristická, a tedy převážně mužská.“

Doufám, že až příště uslyšíte zmínku o Karlu Čapkovi, nevybaví se Vám pouze jména knih, které napsal, ale třeba jeho fotografie milovaných kaktusů, kterým toho byl ochoten tolik obětovat. 

Tento text vznikl v rámci projektu Studentské zpravodajství, který dává mladým lidem příležitost získat zkušenosti s redakčním psaním.

^{Zdroj úvodní fotografie: Klára Nováčková}