Třetího května nás opustila Meda Mládková, významná žena české kultury, historička a mecenáška (českého) umění, zakladatelka muzea Kampa a nadace Jana a Medy Mládkových. Po druhé světové válce vystudovala ekonomii ve Švýcarsku.

Když u nás proběhl komunistický převrat, rozhodla se zůstat v Paříži, kde studovala dějiny umění. Zároveň provozovala české nakladatelství Editions Sokolova, ve kterém vyšla mimo jiné úplně první samostatná monografie české malířky Toyen, nebo Projevy k domovu významného českého novináře, Ferdinanda Peroutky.

V Paříži se také seznámila se svým budoucím manželem, Janem Mládkem. Když mladé studentce Medě Sokolové došly finanční prostředky k vydávání knih, rozhodla se napsat asi stovce lidí (kteří měli vztah k umění a Československu), aby pomohli jejímu exilovému nakladatelství. Mezi nimi byl i Jan Mládek. Ten ale poslal pouze dva dolary, což Medu rozzlobilo a rozhodla se ho osobně navštívit.
„Vešla jsem do jeho kanceláře a říkám: Pane Mládku, já jsem chudá studentka a vy se mi nestydíte poslat dva dolary? A on se hrozně zarazil…a říká: „Pardon, to mi ušlo“.
V šedesátých letech se – již jako manželé – přestěhovali do Spojených Států. Jejich dům se stal přístavem pro spoustu významných Čechů žijících v zahraničí (Ferdinand Peroutka, Jiří Voskovec…), ale i tamní politické osobnosti (Madeleine Albright). Při své návštěvě Ameriky byl u Mládkových hostem například Bohumil Hrabal, nebo Václav Havel.

Manželé Mládkovi vlastnili největší sbírku obrazů slavného českého malíře, Františka Kupky. Celou sbírku po návratu do České republiky ale věnovali Praze. „Mě to stálo hrozně málo,“ říkávala Meda s úsměvem. Ve skutečnosti ale musela s manželem pro umění obětovat spoustu svého pohodlí a peněz. Aby mohli koupit jeden z Kupkových obrazů, prodali i svůj dům ve Spojených Státech.

Meda Mládková se s Kupkou osobně znala. Stejně jako se svým manželem se s ním poznala v Paříži. Po malířově smrti ale nastaly velké tahanice o vlastnictví Kupkových obrazů, a to mezi Medou a paní Kupkovou („primitivní velkou dámou“, jak jí jednou výstižně nazvala paní Mládková). Právě kvůli tomu, jak dobře se zvládla Meda vypořádat s tímto problémem, dostala francouzský řád čestné legie.

Jedna z mnoha věcí, které jsem na Medě Mládkové obdivovala a oceňovala, byl způsob, jakým hleděla na mladé lidi. Kladla na mladou generaci velký důraz a podporovala je. Věřila mladým umělcům, věřila budoucnosti. Hlavním důvodem, proč chtěla získat prostory chátrající Werichovy vily, bylo, že Medě chyběl prostor, kde by se konaly různé přednášky a kde by se mohli scházet mladí lidé a diskutovat. Chtěla vlastně přenést ducha jejího domu ve Washingtonu sem, do Prahy. To se jí nakonec podařilo, ale nebylo to zadarmo. Po vysilujících sedmi letech jednání s městem (které nesmyslně nechávalo budovu ležet ladem) se nakonec nadaci podařilo vilu odkoupit a zrekonstruovat jí do nynější, krásné podoby.
Meda Mládková si nenechala ani jeden jediný obraz, vše darovala galerii, aby se o kulturu podělila s námi všemi.

A až někdy půjdete po pražské Kampě, prosím, vzpomeňte si na ni. Na dva dolary, které jí prvně poslal Jan Mládek, na dům ve Washingtonu, ve kterém se scházeli s Jiřím Voskovcem a dalšími skvělými osobnostmi, na to, jak nadějně smýšlela o budoucnosti a na respekt, se kterým jednala s mladými lidmi.

Zemřela Meda Mládková, jedinečná žena, se srcem na správném místě.