Chtěla bych vám nabídnout myšlenku, která mě dennodenně provází v posledních měsících: totiž že téma inovace ve vzdělávání je samo o sobě výzvou, kterou je potřeba inovovat. I inovace zkrátka potřebují inovace.

Ještě nedávno se zdálo, že inovace ve vzdělání budou spočívat v plošném využití moderních technologií a kreativních edukačních přístupů. Období pandemie tuto představu posílilo, ale také ukázalo, že pouhé technologie nestačí. Vybavit všechny žáky počítači v době distanční výuky byl nadlidský výkon, ale uchopit distanční výuku pedagogickými metodami se ukázalo být ještě těžší. Pořád jsme však uvažovali v intencích, jak vměstnat běžnou výuku do nových komunikačních prostředků, spíše než vzdělávacích nástrojů. Na samotném pojetí školy a obsahu učiva se příliš nezměnilo.

Poslední měsíce však přinesly zcela nové výzvy a problémy, které budou od českého školství vyžadovat revizi samotné funkce školy a vzdělávání. Válka na Ukrajině přivedla do školních lavic, a možná přesněji před školní vrata, velké množství ukrajinských dětí a dospívajících. Zejména v Praze dosahuje počet dětí, které nejsou umístěny do škol, skutečně varovných čísel. Potřeba zařadit tyto děti do vzdělávacího systému ukázala, že v případě nouze, a ta v mnoha školách a lokalitách už prakticky nastává, lze uvažovat o zcela nových formách výuky. Jsou jimi například malotřídky, adaptační skupiny či vzdělávání ukrajinských dětí v jiných, například sociálních službách.

To jsou však jen dílčí řešení, která nepokryjí dlouhodobě celou situaci. Hlavní výzvy spočívají jinde. Jde o nedotknutelnost povinné školní docházky a o fakt, že školství by mělo do budoucna zajistit i jiné než čistě vzdělávací funkce. České školství teď totiž stojí před dosud neznámou situací: jak se vyrovnat s faktem, že řada ukrajinských dětí do školy zkrátka nechodí, protože to neumožňují kapacity škol v místě bydliště. Jejich rodiče si přejí a snaží se, aby děti dostali do škol, ale není zkrátka kam. Vzdá se školství představy, že každé dítě musí povinně docházet do školy nebo být vedeno alespoň v rámci programu domácího vzdělávání? Bude umět české školství pracovat s tím, že se některé ukrajinské děti budou vzdělávat jen v online výuce zajišťované ukrajinskými školami? Přistoupíme na to, že v Praze bude pravděpodobně mnoho dětí, které budou žít izolovaně od svého českého prostředí a vrstevníků? Bude umět ministerstvo školství zajistit pro všechny dětí místa v lavicích?

Pokud se na tyto otázky podaří najít odpověď, vyvstává druhý problém. Děti, jichž se týká téma války, přicházejí se zkušenostmi, které si sotva umíme představit. Nezřídka jsou to zkušenosti traumatické. Může to být stresující a nebezpečný útěk z Ukrajiny, strach o své blízké a kamarády i nejistota z budoucnosti. Již před válkou na Ukrajině bylo duševní zdraví mladých lidí a dětí v mnohem horším stavu, než kdy před tím. Nyní se budou čeští pedagogové potýkat s plošnými a mnohem závažnějšími jevy.  Učitelé, kteří budou učit ukrajinské děti, budou zápasit s jazykovou bariérou, ale také s nutností používat trauma informované či trauma senzitivní přístupy ve výuce. Měli by být proškoleni v oblasti podpory psychického zdraví a být schopni pracovat s třídním klimatem ve světle nových témat: války a všech tragických dopadů, které s sebou nese.

Ve všech těchto špatných zprávách ale vidím jednu pozitivní: školství stojí před nutností skutečné inovace. Inovace, která nepovede jen k seškrtání školních osnov nebo nákupu interaktivních tabulí a tabletů do každé třídy, ale v přestavění priorit. Na první místo je potřeba postavit komplexní rozvoj a podporu dětí. A to v oblasti duševního zdraví, zdravých vrstevnických vztahů i zapojení do komunity, zkrátka zdravého komplexního růstu. Skutečná inovace znamená přehodnotit, co jsou cíle vzdělávání. Posunout se od technologií k metodám, které rozvíjejí a podporují rozvoj osobnosti jako takové. Pokud se tak nestane, mohli jsme důsledky vidět v době pandemie, kdy se vzdělávání stalo mnohdy jen přenosem informací po internetu. Ukrajinské děti jsou však mnohdy v situaci, kdy nemají přístup ani k onomu přenosu informací. Pokud to ministerstvo školství nepochopí a neuchopí jako výzvu, můžeme za čas čelit skutečně závažným problémům, které vzejdou z celé generace dětí, které se nedostalo vhodné podpory.

Autorka komentáře: Mariana Čapková, předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání Zastupitelstva Hlavního města Prahy