Držitelkou jubilejního 30. Zlatého Ámose se stala češtinářka Daniela Krátká z České lesnické akademie Trutnov. V následujícím rozhovoru se dozvíte, jaké to je být nejoblíbenějším učitelem v zemi, v čem tkví tajemství její popularity nebo jaké změny v českém školství by ráda uvítala.

Jak jste si užila finále ankety? Jaké byly Vaše pocity, když při vyhlášení výsledků zaznělo Vaše jméno?

Byl to, myslím si, pro všechny finalisty celkově moc krásný zážitek. Nejen finále samotné, ale i předchozí kola, která mu předcházela, byla plná silných emocí. Finálový den jsem vnímala jako takové vyvrcholení několikatýdenního kolektivního snažení, takže když upřímně řeknu, že byla mírná nervozita, je to hodně eufemistické.

Pravdou je, že během finále člověk cítí zvláštní zodpovědnost. Uvědomujete si fakt, že na pódiu stojíte nejen sami za sebe, ale i za svou školu a ostatní učitele, kteří vás v semifinále podpořili svým hlasem a poslali dál. Co se týče mých pocitů v okamžiku vyhlášení vítěze, má radost se jednoduše násobila s počtem jásajících lidí v okolí. 

Čím to je, že Vás mají studenti tak v oblibě?

Snažím se být v hodinách autentická. I já dělám chyby a mám hodiny, kdy se vyloženě nedaří, ovšem své chyby se studenty sdílím. Nevstupuji do třídy ani jako chodicí encyklopedie, ani jako ztělesněná autorita, jejíž určení vyplývá apriori z vysokoškolského diplomu či vyššího věku. Vzájemně se respektujeme, zajímá mě jejich názor a myšlenky, které k tématu mají, a ono to jednoduše funguje. V neposlední řadě se spolu hodně smějeme!

Být nejoblíbenějším učitelem v zemi pro Vás musí být obrovská čest. Máte nějaké výukové metody, které byste ráda doporučila i svým kolegům?

Když žákům zadávám nějaký úkol, snažím se jim na cestě k jeho vypracování nechat míru svobody, i co se metod týče. Možnost volby je za mě klíčový předpoklad, že k úkolu žáci přistoupí s větší zodpovědností a osobnějším zaujetím. Celkově mé metody stavím spíše na aktivitě žáků, oni mají v hodině pracovat, vytvářet a třeba u toho i chybovat, ne poslouchat můj monolog. Univerzální „správné“ metody nejsou, stejně jako nejsou univerzální žáci, a proto jako nejlepší nástroj pro filtrování metod vidím evaluaci vlastní výuky.

Celkově mé metody stavím spíše na aktivitě žáků, oni mají v hodině pracovat, vytvářet a třeba u toho i chybovat, ne poslouchat můj monolog.

Daniela Krátká

Jak jste se vlastně k učitelské kariéře dostala? Bylo to odjakživa Vaše vysněné povolání?

Upřímně, nikdy jsem žádné z mých „povolání“ nespojovala se slovem „vysněné". Mám to tak, že nyní mi má učitelská profese mnohé dává, ale také je v některých směrech svazující. Má to zkrátka, jako všechno, rub a líc. Jsem ovšem za všechny náhody, které mě k učitelství dovedly, vděčná. 

Ještě v pololetí maturitního ročníku jsem o své budoucí vysokoškolské profilaci rozhodně neměla pevně rozhodnuto. Byla jsem typická tápající gymnazistka, již matematické výkony předurčily vydat se humanitním směrem. Má motivace pro studium učitelství byla zpočátku poměrně vlažná, protože lukrativitu oboru tvořily ony veřejností propírané „dva měsíce dovolené“ (pozn. psal se rok 2013). Už během první praxe jsem však přišla na to, že jako učitel máte možnost interagovat s mladými lidmi, vzájemně si předávat myšlenky a vědomosti, a to mi dává smysl, který potřebuji ve své práci vidět. 

V současné době se v Česku mluví o nutné školské reformě. Napadají Vás nějaké změny, které byste sama ráda uvítala?

Velká školní reforma proběhla v roce 2004 a byla to velkolepá reforma, která zrušila povinné učební osnovy a dala učitelům značnou míru svobody. Jak vidno, samotná revize či reforma, alespoň v současné době hojně diskutovaná obsahová změna, ještě neznamená, že učení bude probíhat efektivněji a že v něm budou žáci a studenti posouváni dál. Proto je dle mého názoru třeba upřít pozornost na pedagogy, kteří vize jakékoli školské reformy přeměňují na skutečnost. S tím souvisí samozřejmě celá řada dalších konsekvencí jako vzdělávání učitelů, platové podmínky ve školství, motivace pedagogů aj.

V této souvislosti velice souzním s projekty hnutí Otevřeno, které se koncepčně snaží o reformu i právě v oblasti vzdělávání budoucích učitelů. Diskutovaná reforma novely zákona o pedagogických pracovnících je tak pro mě podobnou odbočkou od moderního školství jako srovnávací přijímací zkoušky na SŠ, které z výuky 8. a 9. ročníků dělají stresující honbu za úspěchem v jednom jednotvárném druhu testu. 

^{Autor úvodního obrázku: Stanislav Milata}