Když se v roce 1583 rozhodl rakouský císař Rudolf II přesídlit z Vídně do Prahy, byl to první náznak jeho dnes již charakteristické nekonvenčnosti. Rudolf byl jiný ve všem - v oblékání, víře v magii, ale i v nadšení pro vědu a umění. Připomeňme si, co dobrého, zlého a šíleného po tomto ikonickém panovníkovi zůstalo.

V šestnáctém století byli všichni rakouští panovníci naklonění Vídni, jakožto symbolu vzkvétajícího císařství. To se však změnilo, když v roce 1572 po císaři Maxmiliánu II. převzal žezlo jeho syn, Rudolf II. Ten sice zpočátku, jako většina jeho předchůdců, panoval z Vídně, to se však změnilo o 11 let později, když se rozhodl přesídlit do Prahy. Bohužel to nebylo ani tak z důvodů kulturních, ale šlo čistě o to, že Praha nebyla narozdíl od Vídně trvale ohrožena ze strany Osmanské říše.

Je potřeba hned na úvod říct, že Praha v době, kdy se do ní přestěhoval celý Rudolfův dvůr, vypadala zuboženě a to v čele s Pražským hradem, který byl bez nadsázky na spadnutí. Za zachování této dominanty pražské periferie můžeme svým způsobem děkovat právě tomuto habsburskému císaři. Ze začátku své vlády si Rudolf vytyčil jisté diplomatické a politické cíle, které se mu dařilo plnit. Nicméně když se se svým dvorem přestěhoval do Prahy, začaly se dít věci…

Milovník umění

I když všichni následníci trůnu byli seznámeni s místním uměním, byl to právě Rudolf, který se do něj zakoukal více než ostatní. Vlastnil bezkonkurenční sbírku umění, do které po celý život přidával ty nejcennější kousky, což byl možná také důvod, proč královská kasa zela prázdnotou. Hvězdy tehdejší umělecké scény si zval do Prahy, kde je velkolepě hostil. Jedním z nich byl malíř Giuseppe Arcimboldo, který zpodobnil Rudolfa hned na několika svých obrazech. Dalším velikánem, který s císařem úzce spolupracoval, byl nizozemský malíř, Bartholomeus Spranger, zmínit musíme i němce Hanse von Aachena.

Císař vlastnil také tzv. kabinet kuriozit, kde jste mohli najít nejrůznější artefakty - ať už vycpaná zvířata, hudební nástroje, starožitnosti, u některých exponátů nezle určit rok jejich výroby ani to, k čemu by měly sloužit. Zkrátka kuriozity. 

Rudolf nemiloval jen umění, i věda měla na jeho dvoře velký prostor k růstu. Do Prahy si pozval elitu tehdejší astronomie - Tycha de Brahe či Johana Keplera.

Hranice mezi vědou a magií bývá ale tenká, takže ji Rudolf opakovaně překračoval, aniž by si toho všiml. Pokud si z dětství vybavujete pohádku Císařův Pekař – Pekařův císař a z ní konkrétně místy až chorobnou touhu vyrobit zlato, elixíry mládí, života a další nesmysly, nejste daleko od pravdy, jak to s Rudolfem skutečně bylo. V neposlední řadě investoval nevídané peníze do svého zevnějšku. Na nespočtu portrétů je vyobrazován v luxusním oblečení, které je někdy i na krále až příliš honosné.

Problém nastal, když se panovník před svými vladařskými povinnostmi zavřel do bubliny plné umění, módy a alchymie. U Rudolfa se pak začaly vyskytovat symptomy psychických nemocí a mj. i syfilidy. Z části to tak vysvětluje jeho unáhlená, někdy až nesmyslná vladařská rozhodnutí.

Z politického hlediska propadl Rudolf, jak jen mohl. Pomyslnou korunu tomu nasadil Vpád Pasovských, které do Čech s nadsázkou řečeno pozvala sama jeho císařská milost. Když se na jeho odkaz ale podíváme optikou vědce, nebo historika umění, jen málokterý vládce investoval do těchto odvětví tolik, jako právě Rudolf II. Habsburský.

Pokud si chcete připomenout všechna slavná jména a díla umělců, respektive to, co si neodnesli Švédi při následném obléhání Prahy v roce 1648, kteří za doby vlády Rudolfa II. působili v Praze, doporučujeme navštívit stálou expozici Národní Galerie Prahy. Konktrétně v budovách Šternberského a Schwarzenberského paláce na Hradčanském náměstí.