Na konci listopadu jsem se vydala na dva týdny do Vietnamu, v rámci mé cesty jihovýchodní Asií. Nejprve jsem navštívila ostrov Phu Quoc, poté hlavní město Hanoj, SaPu a nakonec město Danang, které je plné opic a říká se mu ráj vodních sportů. Vyzkoušela jsem i cestu vietnamským busem, vlakem a letadlem.

Cestu ve Vietnamu jsem započala na ostrově Phu Quoc, kam jsem se původně vůbec neměla v plánu vydat. Jedná se však o jedinou bezvízovou destinaci v zemi a já stále čekala na své povolení vstupu do země. Phu Quoc je plný turistů. Jeho jižní část nabízí poměrně rušný život, tržnice, obchody a národní park, přes který vede jedna z nejdelších lanovek na světě. Na severu je to o dost poklidnější a plné místních, kteří se na vás dívají jako na mimozemšťany. Po ostrově je potřeba pohybovat se motorkou nebo taxíkem. MHD zde bohužel moc nevedou. A ceny? V drahých turistických restauracích je to podobné jako v Česku před inflací, v těch vietnamských se dobře najíte za čtyřicet korun.

Z Phu Quocu jsem se pomocí letadla od společnosti Viet Jet Airlines přesunula do Hanoje za celých 500 Kč. Cesta trvala dvě hodiny a představa, že poletím vietnamským letadlem mě z počátku velmi děsila, ale ukázalo se, že zbytečně. Je to stejné jako v Evropě, jen s menším místem na nohy. Po příletu mě v Hanoji čekaly tři dny. Navštívila jsem Ho Či Minovo Mauzoleum a jeho okolní parky. Nezapomněla jsem vyzkoušet kvalitu vietnamských šlapadel a zašla do několika restaurací. Párkrát jsem neměla tušení, co vlastně jím. Nejzajímavější ale byla nejrušnější ulice města, které se také občas říká Beer Street. Bylo zde možné pozorovat stovky Vietnamců, jak pijí pivo a koukají na fotbal. Ceny v Hanoji jsou stejně nízké jako na ostrově Phu Quoc.

Z Hanoje jsem se přesunula „soukromou limuzínou“ do šest hodin vzdálené Sapy. Soukromá limuzína za 500 Kč vypadala jako velmi starý autobus s řidičem, který rád jezdí v protisměru a div nepadá z útesu. Cestu jsem však přežila a dostala se na místo. Sapa je město uprostřed hor v severním Vietnamu. Pyšní se nádhernými výhledy jak na hory, tak na rýžová pole a místní přírodu. Jedná se však o nejvíce turistické místo země, což se projevuje i na cenách, které jsou zde nepatrně vyšší, přesto stále o dost lepší než v Česku.

Zpátky ze Sapy jsem se dostávala do Hanoje nočním vlakem, což byl velmi vtipný zážitek. Necelých 300 kilometrů tento dopravní prostředek jede bezmála devět hodin. Lůžko připomíná pelíšek pro malého psa a průměrný Evropan se zde rozhodně dobře nevyspí. Interiér vlaku vypadá, že zažil ještě Ho Či Mina a pokud to na vás přijde, je na vybrání „Western toilet“ a „Eastern toilet.“ Druhý z nich bych raději nenavštěvovala. Hodiny ve vlaku jsem přežila a ráno dojela do Hanoje, odkud mi to letělo do Danangu.

Danang je mojí poslední zastávkou ve Vietnamu před přesunem do Malajsie. Jedná se o turistické městečko u moře, které je plné opic a nachází se zde pověstný most stojící na kamenných rukou. Proti severnímu Vietnamu je jih o dost modernější a více připomíná Evropu. Ceny jsou oproti Hanoji o trošku vyšší a bez motorky nebo skútru se člověk bohužel neobejde, stejně tak jako ve zbytku Vietnamu. Nevěště ale hlavu, já nemám ani řidičák a zvládla jsem to. Kdybych měla celý zážitek shrnout, určitě doporučuji Vietnam navštívit, je to zážitek na celý život, jenž se bude se líbit nejen vám, ale i vaší peněžence.