V úterý na Mezinárodním Filmovém Festivalu v Karlových Varech proběhla poslední projekce bloku Future Frames, který se zaměřuje na studentské krátkometrážní filmy. Dohromady tento projekt uvedl deset snímků od deseti režisérů. V posledním pásmu se promítala filmová esej portugalské režisérky Ines Pedrosa e Melo s názvem Znovuobjevený domov a komediální drama nizozemského režiséra Jorise Tobé Zběsilé pokusy.

Znovuobjevený domov

Videoesej balancující na hraně experimentálního dokumentu režisérky Ines Pedrosa e Melo se věnuje zvláštnímu, a přesto opomíjenému fenoménu domácích videí (home movies), tedy videozáznamy, určené k zachycení převážně rodinných aktivit – nejčastěji se jedná o oslavy narozenin, svatby, narození dítěte nebo první kroky a podobně.

Autorka v díle používá kompilaci několika nasbíraných domácích videí, včetně svých vlastních, pořízených v druhé polovině 20. století v Portugalsku, tedy zemi vymaňující se z diktatury. Tuto kompilaci používá částečně jako podkres, ale částečně jako doprovodný materiál ke svému vlastnímu komentáři, který je slyšet ze zvukového záznamu. Tento komentář se věnuje nejen jejímu osobnímu vztahu k domácím videím, ale také vede rozhovory s filmaři, kteří rozebírají společenskou roli domácích videí odborně.

Proč jsem na začátku zmínil, že snímek žánrově hraničí s experimentálním dokumentem? Jde právě o jistou rovinu jedné z rolí domácích videí. Otázka, na kterou tato esej má odpovědět, zní: „Co nám tyto snímky říkají o době, ve které jsme nikdy nebyli, ale přesto máme pocit, že ji důvěrně známe?“ Odpověď není jednoduchá a sama autorka na ní odpovídá víceméně patnáct minut, tedy celou stopáž filmu, takže se neodvážím ji interpretovat. To, že se e Melo odvážila do tohoto výzkumu pustit je však velmi důležité, už jen z hlediska dosavadního opomíjení tohoto fenoménu. Celé téma a jeho faktické zpracování subjektivně hodnotím jako velmi důležité a přínosné, nebál bych se říci i s vyšším společenským přesahem.

Jediné, s čím jsem měl jakožto divák trochu problém, bylo koncepční podchycení. Nevadilo mi ani experimentální pojetí, ani žánr jako takový, ale spíše jsem měl problém udržet pozornost. Pokud je snímek pojatý jako informační a přínosný, není na škodu občas vytrhnout diváka z informačního přehlcení. Cesty, jak by se to dalo udělat jsou například více využívat hudbu, nebo dynamičtější práce s hlasem. Musím ale vyzdvihnout, že jedna chyba, která by se u takového žánru mohla snadno stát, se zde nestala. Režisérka zde dělala dostatečné pauzy mezi jednotlivými informačními bloky, aby měl divák dost času je vstřebat. U tohoto typu dokumentů, či esejí, se často stává, že chce autor předat co největší množství informací z v co nejkratší stopáži a divák tak nemá šanci všechno pochytit. Někdy je méně více.

Zdroj náhledového obrázku: snímek Znovuobjevený domov