Při studiu na střední škole byl velmi aktivní. Dnes bych se však více věnoval studiu, například cizích jazyků, ale po bitvě je každý generál, říká Filip Řežábek. Po maturitě na Smíchovské střední průmyslové škole a gymnáziu a bakalářském studiu na Fakultě elektrotechnické na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) mohl nastoupit na americkou univerzitu, zvolil však nakonec evropskou univerzitu, kde pokračuje nyní v doktorském studiu. Jaké důvody jej k tomu vedly a co vše mu dalo studium v zahraničí? Jakou pracovní nabídku dostal už při studiu a zda plánuje zůstat v Evropě nebo zkusit štěstí jinde ve světě odpověděl v rozhovoru pro Prahu školskou.

Jak vzpomínáte na své středoškolské studium na Smíchovské SPŠ a gymnáziu?

Určitě si rád zavzpomínám. Středoškolská léta byla hodně odlišná od mého současného životního stylu, protože bylo více prostoru na volnočasové aktivity. Tou dobou jsem se hodně věnoval sportu, sledoval trendy v IT a bavil se s přáteli. Zpětně bych udělal některé věci jinak (třeba strávit více času procvičováním němčiny), ale po bitvě je každý generál. Škola už tou dobou nabízela řadu zajímavých předmětů a kolektiv spolužáků byl dobrý, ovšem příležitostí oproti dnešku bylo určitě méně. Poslední dva roky jsem se více zaměřoval na počítačové sítě a matematiku, což mě baví do teď. Dobré teoretické základy jsou určitě důležité a mrzí mě, že jich na určité odvětví nemám dostatek.

Smíchovská SPŠ je pro mě alma mater stejně jako vysoké školy, které jsem studoval nebo studuji. Sleduji, co se na škole děje, snažím se jí kvalitně prezentovat navenek jako absolvent a zároveň jako její ambasador. Jsem vděčný za to, co jsem se na škole naučil a pyšný, že mohu být jejím absolventem. Tyto pocity se ve mně především prohloubily díky různým formám spolupráce po absolvování střední školy.

Absolvoval jste roční stáže v Soulu a v Silicon Valley. Jaký největší osobní přínos pro vás měly?

Byl jsem rád, že stáž byla na celý rok. Díky tomu jsem měl možnost si sundat po pár měsících „růžové“ brýle a dívat se na věci více z odstupu. To bylo především důležité v rozhodování se, co po stáži. Kromě osobního rozvoje – soft and hard skills – bych viděl jako největší přínos mezinárodní síť kamarádů a kolegů, se kterými jsem dodnes v kontaktu. Věřím, že se naše profesní i osobní cesty protnou, a i kdyby ne, je fajn mít kamarády z různých koutů světa. Asi jsem udělal i dobrý dojem v mém týmu, kde jsem pracoval, protože se mi nedávno ozvali s pracovní nabídkou, což mě velmi potěšilo po tolika letech.

Dále bylo super mít možnost cestovat po západním pobřeží, vidět Pacifik a navštívit nádherné národní parky.

Dostal jste nabídku na práci v Cisco i nabídky dokončit magisterské studium v USA od několika univerzit. Proč jste se rozhodl k návratu do Evropy a nastoupil na mnichovskou univerzitu?

Měl jsem řadu možností, co dělat po stáži, ale nakonec jsem se rozhodl vrátit se do Evropy a nastoupit na studium v Německu. Důvodů je více, ať už nestabilita během nástupu dnes už bývalého amerického prezidenta, americký studijní model, ale také školné. Magisterské studium je většinou pro studenty, co mají zájem pokračovat v doktorátu, nebo cizince, kteří plánují budoucnost v USA díky výhodám studijních víz. Tou dobou jsem se neviděl ani v jedné skupině, proto mě více lákalo pokračovat v tradičnějším způsobu studia. Zároveň jsem nebral studium na Technické univerzitě v Mnichově (TUM) jako krok zpět. TUM je považována za nejlepší univerzitu v Evropské unii a celosvětově se pohybuje v rámci počítačových věd v top 10, což jí staví vedle velikánů jako CALTECH (California Institute of Technology) nebo MIT (Massachusetts Institute of Technology). Zatím mám pocit, že mi škola i hodně dveří otevřela. TUM je unikátní svou pozicí. Kolem Mnichova se nachází řada německých a mezinárodních podniků a Mnichov je považován za technologický uzel Německa. Zároveň tu je i veliký ekosystém zaměřený na byznys a startup scénu, což se dá v menším měřítku přirovnat situaci v Silicon Valley, kde vévodí Stanford a Berkeley.

Během magisterského studia v Mnichově jste se zapojil do různých projektů i do pracovního procesu. Pokračujete v tom i při doktorském studiu? A čím se nyní zabýváte?

Dalo by se říci, že doktorské studium je takové od základu. Jsem součástí dvou projektů s partnery z průmyslu, kde v jednom jsem hlavní výzkumník. Dále se podílím na výuce formou přednášek a dohledem při testování znalostí studentů, a nakonec supervizí studentů v rámci jejich seminářů a bakalářských a diplomových prací. Především supervize je hodně časově náročná, ale o to více potěší, když se studentům daří a podávají lepší výsledky. Ale aby toho nebylo málo, snažím se rozvíjet i mimo univerzitu a sledovat okolní dění třeba v rámci různých Hackathonů.  

Můj výzkum je pořád zaměřený na bezpečnost, kryptografii, počítačové sítě a decentralizované systémy. Konkrétně se teď zabývám prahovou kryptografií (v angličtině Threshold Cryptography), kde je rozdělena určitá tajná informace, například privátní klíč, mezi skupinu účastníků. Taková skupina pak může použít tohle sdílené tajemství k dalším aktivitám, jako je například generování digitálních podpisů.  I díky svému zaměření jsem se začal v poslední době zabývat technologií blockchainu, která spojuje všechny moje předešlé zaměření a staví na nich. Momentálně ve svém volném čase vytvářím projekty právě na tuto technologii.  

Máte již představu, v jakém oboru se dále chcete rozvíjet? Zůstanete v Německu, nebo spíše plánujete odjet do USA, případně vrátit se do Česka?

Určitě bych se chtěl věnovat IT bezpečnosti, pokud možno blíže mému výzkumu, ale nebráním se i jiným odvětvím IT bezpečnosti. Zatím nevím, jestli mě bude lákat více průmysl, akademická půda nebo vlastní byznys. Mám zatím čas – doktorát bude trvat minimálně ještě další 4 roky.

Momentálně plánuji bydlet v Mnichově, ale rád bych, až to bude možné, zavítal znova do Ameriky a Koreji, třeba v rámci stáže. Zároveň mě lákají nové destinace, jako třeba Izrael nebo Velká Británie, ale nebráním se i něčemu exotičtějšímu, pokud se najde správný důvod. Teď je jen oříšek, jak to všechno skloubit dohromady.

Jste příkladem, že být aktivní se vyplácí. Těsně po dvacátých narozeninách jste přednášel na Česko-německé konferenci v Deggenndorfu na téma kybernetické bezpečnosti, získal mnoho zkušeností z různých koutů světa, jste úspěšný mladý muž. Co byste doporučil současným středoškolákům?

Když se podívám zpět, je těžké říct, co stálo za mým úspěchem. Na mojí cestě byla určitě důležitá celá řada faktorů. Co mi určitě pomohlo, byl pozitivní přístup k výzvám, které jsem do jisté míry i vítal, i když jsem z nich měl respekt. Přijmout obavy a pochybnosti je důležité, protože je to první krok k tomu, abych věděl, co mohu na sobě zlepšit, a snažit se být každým dnem lepší verzí sebe sama.

Další věc, která mi trvala delší dobu, je naučit se klást otázky. Co je ještě důležitější, je v případě, když nemám kolem sebe nikoho, kdo mi je může zodpovědět, zkusit najít někoho, kdo může. V dnešní době to může být přes sociální sítě (LinkedIn) anebo i e-mail. Vždycky platí, že za zeptání nic nedáme a při nejhorším se mi odpovědi nedostane.

Dále se mi osvědčil pozitivní přístup k všelijakým aktivitám, i když jsou mimo můj hlavní směr. Věřím, že skoro ve všem se dá najít něco pozitivního a že je tedy důležité se zaměřovat spíše na pozitiva než negativa. Což vede i k poslednímu bodu, který je zkoušet experimentovat a hledat, co vás baví. Mně se to naštěstí podařilo z větší části najít, a proto aktivity, které dělám, beru spíše jako zábavu než práci.

Vzpomenete si ještě, jak jste si vybíral střední školu vy sám a pokud byste měl tehdy současné zkušenosti, volil byste dnes jinak? Máte i nějaký vzkaz pro ty, co si teprve volí střední školu?

Matně si vzpomínám, že mě počítače už tou dobou bavily a chtěl jsem se naučit, jak postavit svůj vlastní. To se mi povedlo a naučil jsem se i mnohem více. Myslím, že bych dnes jinak nevolil, spíš bych se už na střední škole více soustředil na studium. Jsem spokojen, kde jsem, a vcelku se mi daří.

Věřím, že Smíchovská SPŠ je nyní ještě lepší škola než dříve a studenti mají mnohem více možností, takže bych jim spíše doporučil, ať je využijí naplno. Pokud mají pocit, že některé věci chybí, nebo nejsou dle jejich představ, mohou to zkusit řešit s vedením školy nebo hledat aktivity i mimo ni.   

Mluví se o tom, že jakákoli sebekvalitnější škola Vám pouze ukáže směr, otevře obzory, ale skutečným odborníkem se stáváte až na základě vlastního přičinění, přičemž vzdělávání je celoživotní proces. Jaký je váš názor na tato tvrzení?

Určitě s tím z větší části souhlasím. Především s tou částí o vlastním přičinění se úplně ztotožňuji – když nebudete chtít vy sami, je těžké, aby vaše přesvědčení kdokoli jiný změnil, a když už se tak stane, je to většinou jen krátkodobá změna. Tudíž pokud chcete něco udělat, rozhodnout se, vyzkoušet, je to ve většině případů ve vašich rukách. Bez motivace vám sebelepší škola nejspíš nepomůže.

V případě, že máte motivaci, renomovanější instituce mají výhodu v lepším financování, což umožní vytvořit ideální podmínky pro výuku. Promítá se to lepším vybavením, prostředím, mimoškolními aktivitami a končí kantory a ostatním personálem. Další důležitý faktor je, s kým jste ve třídě – lépe se pracuje a podává výkony, když okolní studenti jsou na stejné vlně jako vy. To se daří renomovaným institucím řešit užším výběrem ze skupiny uchazečů.

Naštěstí díky dnešním technologiím a dostupnosti informací je možné řadu věcí nahradit i v domácí online výuce. To má ale velikou nevýhodu v nedostatečné interakci s ostatními studenty a přednášejícími. Dále tomu taky může chybět určitá forma struktury, ale i to se dá dohnat jinak.

Za mě je největší přínos univerzity, jako je TUM, možnost kvalitní diskuse se spolužáky, kde se můžeme jeden od druhého něco naučit, a velice kvalitní přednášky na témata, která jsou v dnešní době relevantní a nabízejí zajímavé výzvy pro budoucí výzkum. Tady sedí slogan od Davida Warda (bývalý technický ředitel v Cisco Systems), který se dá volně přeložit: ‚Pokud jsi nejchytřejší v místnosti, jsi na špatném místě‘. Ten podle mě shrnuje nejvhodněji tu část ohledně nikdy nekončícího vzdělávání a snahy pracovat pořád na lepší verzi sebe samotného a učení se jeden od druhého.

Poznal jste prostředí v Česku, Jižní Koreji, USA a teď i Německu. Jak jsou na tom jejich vzdělávací systémy ve srovnání s tím českým?  

Ohledně pracovní morálky jsou si Spojené státy a Korea relativně podobné. Rozdíl mi přijde v efektivitě, kde v Koreji se kolikrát čeká na rozhodnutí vedoucího, což je součást kultury. Na druhé straně v Americe je společnost hodně orientovaná na plnění cílů, větší individuální zodpovědnost a vedoucí spíš hraje roli mentora. Možná i díky tomu je větší prostor k aktivitě a inovativnosti. Korea i USA jsou spíše optimisticky naladěné, ale veliký je rozdíl ve zvládnutí neúspěchu. Ve Spojených státech se nebere neúspěch jako konec světa a riskování se bere více sportovně, Korea je na druhou stranu v tomhle směru více konzervativní a neúspěch se moc netoleruje. Ale i zde se vše rychle mění a je vidět veliký rozdíl mezi generacemi.

Německo je někde uprostřed – klade se důraz na soběstačnost, efektivitu a výsledky. Obecně je společnost více optimistická a hledá cestu, jak problémy řešit než hledat důvody, proč věci nejdou. Bohužel některé aktivity trvají déle, což je způsobeno byrokratickou zátěží a nutností dosáhnout konsensu v rámci většiny vyjednávání.  

Co se týče výuky v Německu, je hodně podobná jako v Česku, ale je kladen větší důraz na vytvoření solidních teoretických znalostí a pochopení principů, spíše než na praktické zkušenosti. Na ty jsou laboratoře a domácí úkoly, které se většinou nepodílí na závěrečné známce (závěrečná zkouška tvoří 100% známky) a je kladen veliký důraz na soběstačnost. Korea je zase podobná americkému stylu, kde je hodně domácích úkolů a testů, které se odráží na celkovém výsledku studenta.