Do kina se můžeme vydat na filmové novinky, nebo klidně i na starší kousky. Co když ale nevíme, co nás čeká? V kině Bio Oko se diváci mohou nechat překvapit. V rámci programu Oko naslepo navštíví projekci filmu, jehož identita bude odhalena až počátkem promítání.

Výběr snímku podléhá vkusu dramaturgů Bia Oko. Kritéria pro výběr se tedy liší každou projekci. Může se jednat o cokoliv od komedie po horor nebo od novinky po archivní dílo. Za vstupenku se neplatí předem nic. Divácký prožitek je ohodnocen až po skončení filmu, a to částkou kterou divák uzná za vhodnou.

Snímek, který jsem navštívil já, je drama z roku 2012 s názvem Broken, v češtině Rozbitý svět.

Rozbitý svět, aneb kolik tlaku může dítě snést

Zprostředkování světa dospívajících, tzv. žánr Coming-of-age, je zpopularizováno především knihami jako Kdo chytá v žitě, Ten, kdo stojí v koutě nebo Jako zabít ptáčka. Méně známá, avšak tematicky podobná kniha z roku 2008 s názvem Broken od Daniela Claye se stala předlohou pro filmové zpracování v režii Rufuse Norrise.

Skunk (Eloise Laurence) je jedenáctiletá dívka nemocná diabetem. Žije v malém městečku v Anglii se svým otcem (Tim Roth), bratrem (Bill Milner) a chůvou Kasiou (Zana Marjanovic). V okolních domech žijí dvě rodiny. Oswaldovi – tři dospívající dcery Sunrise (Martha Bryant), Susan (Rosalie Kosky-Hensma) a Saskia (Faye Daveney) a jejich otec (Rory Kinnear), jehož žena zemřela, a Buckleyovi – manželský pár a jejich dospělý mentálně postižený syn Rick (Robert Emms).  Příběh začíná, když pan Oswald brutálně zbije Ricka, jelikož byl jeho dcerou obviněn ze znásilnění. Ačkoliv se u soudu ukáže, že obvinění bylo falešné, Rick se psychicky zhroutí a je poslán na léčení, kde Skunk Ricka navštěvuje. Aby dramatu v jejím životě nebylo málo, Kasia se rozejde se svým přítelem Mikem (Cillian Murphy), který je oblíbený učitel Skunk, a začne chodit s jejím otcem. Do toho všeho se její kluk Dillon (George Sargeant) odstěhuje. Skunk tak postupně zůstává na všechny své problémy sama.

Příběh byl vystavěn do jisté míry retrospektivní kompozicí, což způsobovalo, že se v něm divák v průběhu snadno ztratí. Na konci však dojde koherentního celku, kde všechny možné linie splynou v jednu. Samostatné rozvětvení příběhu však způsobilo jiný problém, a sice že nezbyl prostor pro dostatečné vykreslení vztahů mezi postavami. Například Rick a Skunk. Jejich vztah příběh otevíral a uzavíral, v čemž byla krásná symbolika, avšak čím byl zrovna jejich vztah tak výjimečný se děj tolik nezaobírá. Dějově se tedy spíše, než o příběh jedná o koláž několika sebe ovlivňujících příběhů, které se všechny nějakým způsobem Skunk dotýkají, nebo je přímo jejich hybatelkou.

Na filmu je výrazná práce se symboly. Všechny jsou zde dotažené do konce a dodávají filmu uměleckou hodnotu a jistou narativní nadstavbu. Například žlutý kbelík, ve kterém lze vidět čistotu a kontrolu nad ní, je na začátku Rickovi vyražen z rukou a rozbitý a on je převezen na léčení. Poté se s tímto symbolem pracuje i v průběhu snímku a na konci vidíme, že Rick nakonec opět kbelík drží v rukou. Zmíním například ještě vrakoviště a vraky jako takové. Na vrakoviště Skunk chodila, když potřebovala utéct od stresu a dramatu života dospívajícího. S vraky se tam potom pracuje jako se symbolem dočasné jistoty, který se však může kdykoliv rozpadnout. V recenzi na Ticho 6-9 jsem kritizoval přesycenost metaforami a jejich nedotaženost, zde tedy můžu říct, že symboly fungovaly tak jak měly a pozorný divák jich jistě najde víc.

Na čem však film stál především jsou herci. Výkon Eloise Laurence je na její věk velmi působivý. Nemá problém s emočně vypjatými scénami a zároveň zvládá udržovat autenticitu. Stejně tak trojice dívek Bryant, Daveney a Kosky-Hensma, které hrály Oswaldovy dcery. Na film s tématikou dospívání je nutné mít opravdu talentované dětské herce, a to se zde povedlo. Cillian Murphy zde také opět ukázal svou všestrannost v roli Mika. Největší tahoun však byl Robert Emms jako Rick. Emočně nepochybně nejtěžší role a na ztvárnění a pochopení určitě nejkomplikovanější. Vedle DiCapria ve filmu Co žere Gilberta Grapea jde o nejlepší ztvárnění mentálně nemocné osoby, co jsem kdy viděl.

Co se hudební složky týče, snímek dobře pracuje s tichem. Zároveň však ví, kde má dát jakou hudbu. Nejde sice o žádné promyšlené symfonie, ale prostota hudby jen dobře vykreslí atmosféru prostého života, kterou se film snaží předat.

Celkově zhodnoceno, jde tedy o zdařenou knižní adaptaci, která bezpochyby zanechá silnou emoční stopu. Buďte jen připravení na občasné zmatení v průběhu filmu v důsledku kompozice příběhu. Nevypínejte před koncem, slibuji, že na konci to bude dávat smysl. Pozorně sledujte symboly a metafory, příběh vám to krásně dobarví. Mé celkové dojmy hodnotím 7,5/10.