Martin Svatoš je přední český mediátor a rozhodce, oceněný nespočtem mezinárodních cen. Aktuálně má za sebou více než 3000 hodin jednání, a to nejen u nás, ale i v desítkách zemí po celém světě. Mimoto, že patří ve své branži k těm nejlepším, se ale stíhá dělit o své dovednosti se studenty Právnické fakulty Univerzity Karlovy (PFUK), kde přednáší o mediacích a arbitrážích. Co přesně je mediace, jak se dají skloubit arbitráže s výukou na univerzitě, nebo co je pro Martina Svatoše úspěchem ve výuce se dočtete v následujícím rozhovoru.

Na začátek bych se Vás zeptala, jak byste stručně vysvětlil nezasvěceným lidem, co je to mediace?

Mediace je mimosoudní způsob řešení sporů. Můžeme si ji představit jako asistované vyjednávání o konfliktu. Anebo ještě jinak: Strany se setkají a za přítomnosti mediátora, tedy třetí nestranné osoby, se pokusí nalézt řešení svého sporu tak, aby nemusely k soudu. Výstupem je pak dohoda, která vztahy mezi stranami mění a ukotvuje. Tato dohoda je samozřejmě závazná a strany ji musí a zpravidla i chtějí respektovat.

Jak dlouho se mediaci věnujete?

Shodou okolností jsem byl zapsán na seznam mediátorů Ministerstva spravedlnosti ČR přesně před deseti lety. Tehdy nás bylo pět prvních zapsaných mediátorů. Nicméně já osobně jsem už předtím v oblasti mediace a ADR (z anglického Alternative Dispute Resolution, alternativní řešení sporu, pozn.) působil v Paříži na Mezinárodní obchodní komoře a také v Miláně.

Proč je výhodnější při řešení sporu zvolit mediaci, a nikoliv například klasickou, soudní cestu?

Výhod má mediace celou řadu. Asi nejdůležitějším faktorem je skutečnost, že výstupem z mediace je skutečné řešení situace, ve které se strany nacházejí. Jde o odpověď na jejich osobní, lidskou, ale mnohdy také sociální či ekonomickou otázku. Oproti tomu soud direktivně rozhoduje na základě uplatnění práva. Je třeba si uvědomit, že řešení a rozhodnutí nejsou synonyma. Často soud rozhodne až po mnoha letech od podání. Strany pak v mezidobí žijí v nejistotě, v takovém vakuu.

Tím se dostáváme k další výhodě mediace, kterou je ušetřený čas. Zatímco soud trvá roky nebo v lepším případě měsíce, mediace je otázkou hodin, maximálně dnů. A ve výčtu výhod můžeme pokračovat: Mediace je důvěrná, chrání dobré jméno stran, je všeobecně použitelná tzn. dají se v ní řešit všechny možné konflikty, od sousedských a rodinných, až po velké mezinárodní obchodní spory. Osobně ale považuji za hlavní výhodu fakt,  že se bez souhlasu stran v místnosti nic nestane, což je v úplném kontrastu k soudu, kde o nich a jejich osudu, dětech nebo majetcích rozhoduje třetí osoba – soudce.

Strany se ale nemusejí dohodnout. Co se děje poté?

Děje se to opravdu ojediněle, ale máte samozřejmě pravdu, někdy strany skutečně řešení nenaleznou a nezbývá jim než se vydat cestou soudu. Mediace má ale opravdu vysokou úspěšnost, aktuálně se uvádí více než 80 %. Z mých zkušeností bude to číslo dokonce ještě vyšší. Tedy u případů, kdy strany zahajují mediaci zcela dobrovolně. V některých případech totiž může v České republice soud nařídit tzv. první setkání se zapsaným mediátorem. Tady je pak úspěšnost o něco nižší, přeci jen tu chybí ten prvek dobrovolnosti. I tak se zdárně vyřeší přes 60 % případů, pokud se strany sporu rozhodnou mediaci zahájit. Každý jeden takto dohodnutý spor tedy má obrovský dopad – nejen na lidi, kteří jsou jeho součástí, ale nepřímo dohodnutý spor ovlivňuje soudní soustavu, kterou už případem nezatěžuje. Soudci se pak mohou soustředit na konflikty, které se stranám vyřešit nepovedlo.

Kromě mediace se věnujete také pedagogické činnosti na Právnické fakultě Univerzity Karlovy…

Ano, před lety jsme na PFUK založili Centrum mimosoudního řešení sporů, jehož cílem je vzdělávat studenty PFUK v oblasti mediace, arbitráží a vyjednávání. První předměty s touto tématikou jsme začali přednášet již v roce 2014, později se nám podařilo celý koncept ucelit a založit zmiňované centrum. V současné době si studenti mohou vybírat z více než deseti předmětů zaměřených na tuto tématiku, některé z nich jsou dokonce vyučovány v angličtině. S trochou nadsázky se tak snažíme naplnit slova zakladatele univerzity, císaře Karla IV. , který v zakládací listině z roku 1348 pronesl přání, aby byl „stůl pohoštění stále prostřený“. Obrazně se tedy snažíme nabídnout v oblasti ADR kompletní menu (směje se).

Skloubit mediace s výukou na Karlově univerzitě určitě není snadné. Co vás vede k tomu, že po hodinách intenzivního vyjednávání jdete ještě přednášet?

Pro mě je to paradoxně relax. Po celém dnu v místnosti s rozhádanými stranami je skvělé být s lidmi, kteří se chtějí něco nového dozvědět. Jak správně říkáte, semináře občanského práva i výběrové předměty o mediaci a vyjednávání učím po pracovní době, tedy od 16:00 dál. Je to naštěstí ale úplně jiná činnost než vedení mediací.

Osobně také cítím, že jsem měl v životě na vzdělání štěstí, a tak bych chtěl společnosti tímto způsobem něco vrátit. Když jsem sám studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, takovéto předměty jsme si zapsat ještě nemohli. Byl pro mě pak velký šok, když jsem se dostal na Cornell University a později na pařížskou Sorbonnu, kde jsem studoval magisterský obor Právo mezinárodního obchodu. Zde jsme měli semináře zaměřené na mediaci, arbitráže a vyjednávání, a to zcela změnilo můj pohled na výkon právní profese.

V jakém slova smyslu?

Primární soustředění na správnou aplikaci práva je samozřejmě dobré, ale obyčejní lidé – nebo jak někdy s nadsázkou říkám – civilisté od svých právníků očekávají řešení situace. Jinými slovy je jim vlastně jedno, jaká je judikatura a jaký je právní názor soudu. Oni potřebují dostat zaplaceno, bydlet, užívat své prostory, nebo se dostat ke svým dětem. Jako právníci někdy pro samý les nevidíme strom. Prvním krokem by mělo být pokusit se strany usmířit a nalézt dohodu. I tady je role právníků neocenitelná a nezbytná. Ale v mediaci a ve vyjednávání musí prokázat úplně jiný set dovedností. Když pak v této situaci aplikují postupy, které jim fungují v soudní místnosti, mnohdy svým klientům nechtěně škodí. Velkou motivací pro mé působení v rámci Centra mimosoudního řešení sporů je pak toto změnit a vychovávat novou generaci právníků, kteří budou umět vyjednávat a užívat mediaci.

Co považujete za úspěch v oblasti vzdělávání?

Samozřejmě mě velmi těší dobrá zpětná vazba studentů na vyučované předměty a jejich zájem o obor. Někteří z našich absolventů se dokonce později nechali zapsat a dnes působí jako mediátoři. Z jiných se stali advokáti a já jsem měl v několika případech to štěstí, že jsem je viděl při práci, kdy velmi dobře zastupovali své klienty. To samozřejmě velmi potěší.

Radost máme také z toho, že se studenti Právnické fakulty pravidelně účastní mezinárodních mediačních a vyjednávacích soutěží, kde se velmi dobře prezentují a mnohdy také umístí na předních místech. Ať již jde o pařížskou ICC Mediation Competition nebo vídeňskou CDRC Mediation and Negotiation Competition.

Jak po náročné práci relaxujete?

Dobíjí mě moje rodina. Ale odpočinu si také hodně při práci na mé plachetnici. Někdy se říká, že za každou hodinu plavby je potřeba lodi věnovat deset hodin práce a osobně mám pocit, že je to odhad ještě optimistický. Nicméně mohu potvrdit, že pro intelektuálně náročnou práci je nejlepším relaxem práce fyzická.