Snížit slibované navýšení platů učitelům je špatná zpráva. Právě na ně totiž pandemie dopadla jako na jedny z nejvíc. Ačkoli školy nejsou plošně zavřené, mnoho lidí, a zjevně i naše vláda, nevidí, že školy jedou v extrémním režimu. Kvůli covidu často chybí nejen děti ve třídách, ale také učitelé.

Rodiče, děti ale ani učitelé nevědí, jestli druhý den půjdou do školy, nebo ne. Suplování a hybridní výuka jsou na některých školách téměř permanentním denním chlebem. O testování a obvolávání dětí, které jdou do karantény, nemluvě. Být učitel opravdu není snadná profese, a to mluvím jen o aspektu vyrovnávání se s pandemií. Navíc na to, abychom viděli, že se bude zdražovat, nemusíme čekat na nějaké ekonomické analýzy. Stačí zajít do obchodu s jídlem, už teď je všechno dražší.

Problém je ale jinde. Pandemie není všechno. Investice do kvalitního školství má smysl za všech okolností. Právě vzdělání dostupné všem je účinným nástrojem, jak zabránit prohlubování rozdílů ve společnosti a následnému předávání chudoby z generace na generaci. Říct, že vlastně na učitelích až tak nezáleží, protože „nebyli v první linii“, je špatně.Učitelé jsou vždycky v první linii, když zrovna pandemie není. Jsou denně vystaveni všem problémům všech sociálních tříd a musí být těmi, kteří dětem pomohou se v současném i budoucím životě neztratit.

Na magistrátě hl m. Prahy proto od začátku našeho působení máme extra kapitolu, z níž pedagogům k platům přidáváme. Je to ale nouzové řešení, kdy hasíme problémy za stát. O kvalitu školství by měl stát usilovat v první řadě a přemýšlet, kde na ni zajistit finance, místo aby to byla první oblast, kde bude škrtat.

Autor: Mariana Čapková, předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání Zastupitelstva Hlavního města Prahy