Jeho projev na dlouhých čtyřicet let definitivně vyhnal ze země svobodu a demokracii. Po rétorice tehdejšího premiéra Klementa Gottwalda, který 25. února 1948 na pražském Václavském náměstí národu oznámil, že se právě vrací z Hradu a prezident Edvard Beneš všechny jeho návrhy přijal, se po někdejším Československu rozlila rudá barva. Komunistický puč byl dokonán. Producentka dokumentu Umění disentu Mariana Čapková, absolventka University of Nebraska v oborech diplomacie a mezinárodní vztahy tvrdí, že bolševismus zasetý přesně před 74 lety, přerušil přirozený společenský a ekonomický vývoj. „Vytrhl naši zemi ze společnosti kultivovaných demokratických států. Tato jizva nebude nikdy zcela zacelena, negativní dopady bude pociťovat ještě mnoho generací a český národ si ponese ještě mnoho let stigmata a rozdělení ve společnosti, v mezilidských vztazích a v přirozených ekonomických vazbách,“ říká v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Mariana Čapková.

Zdráhá se říci, zda tehdejší prezident Edvard Beneš nese jasnou vinu za bolševický převrat. Před ním totiž neodolal tlaku, který na něj vytvářel premiér Klement Gottwald, jenž 25. února 1948 odpoledne završil komunistický puč. Absolventka University of Nebraska v oborech diplomacie a mezinárodní vztahy i Vysoké školy ekonomické v Praze Mariana Čapková neví, jak přesně bývalá hlava státu před 74 lety uvažovala. „Každopádně se ocitl mezi mlýnskými kameny dvou hrozeb, a to přítomností války a možným sovětským područím.“ Zastupitelka hlavního města za uskupení Praha sobě se částečně snaží najít pro Beneše pochopení. „Nikdy nevíte, jak přesně budou události probíhat. Tehdejší doba v mnohém připomíná současnou situaci na rusko-ukrajinské hranici. S tím rozdílem, že tehdy bylo Československo po velmi čerstvé zkušenosti druhé světové války.“ Domnívá se, že konflikt měl velký vliv na rozhodování ve snaze vyhnout se krvavým dopadům případné revoluce. „Faktem ale je, že v té době byla již řada informací o tom, jak vypadá sovětský režim zevnitř,“ stoprocentně Beneše neobhajuje.

K tragickému datu, které bylo za totality označované jako Vítězství pracujícího lidu či Vítězný únor, přispěla podle předsedkyně magistrátního Výboru pro výchovu a vzdělávání i tehdy čerstvá zkušenost z války. „Lidé narozeni kolem roku 1930 nevyrůstali v bezpečném prostředí a mysleli si, že s nástupem komunistů přichází klid. I to se podle mého soudu na dalším vývoji odrazilo.“ Producentka a spolutvůrkyně česko-amerického dokumentu Umění disentu upozorňuje, že i generaci, která zažila prezidenta Tomáše Masaryka, jenž se vůči bolševikům vymezoval, komunisté nevadili. „Nesmíme zapomenout ani na fakt, že ne všichni se měli za první republiky dobře. Šlo jistě o politický převrat, nicméně je potřeba si připustit, že někteří proti komunismu nebyli a mnozí jej i dokonce vítali.“ Bývalá členka Národního bezpečnostního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost zdůrazňuje, že puč znamenal velký zásah do kultury společnosti. „Najednou bylo žádoucí to, co dříve bylo považováno za znak nižších společenských vrstev, a naopak. Období komunismu zaselo v lidech nedůvěru ke státu. Řada osob se zajímá především o své soukromé zájmy a nemá zájem se zapojovat do veřejného dění.“ Aby se neopakoval druhý 25. únor 1948, je nutné být ostražití. „ To znamená sledovat důvěryhodné zdroje informací, nebát se ozvat a angažovat,“ míní v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Mariana Čapková.

ZA PRVNÍ REPUBLIKY SE VŠEM NEVEDLO, ČEHOŽ REŽIM VYUŽIL

Paní Čapková, kam v naší historii řadíte datum 25. února 1948, kdy komunisté na den přesně před 74 lety dokonali puč v někdejším Československu a jak se na tragickou událost díváte z pohledu producentky dokumentu Umění disentu i absolventky Univerzity v Nebrasce, na níž jste vystudovala obory diplomacie a mezinárodní vztahy?

Jednalo se o osudový moment, který naši zemi vychýlil na mnoho desetiletí do sovětského vlivu. Začalo tak období nesvobody a hrůz padesátých let. Zároveň byla naše země tehdy čerstvě po skončení druhé světové války. Lidé, kteří se narodili kolem roku 1930 a vyrůstali poznamenaní válkou, vkročili do dospělosti. Byla to ale dospělost, která neznala vyrůstání v bezpečném prostředí, a mysleli si, že s nástupem komunistů přichází klid. I to se podle mého soudu na dalším vývoji odrazilo.

Dobře, přesto se zeptám konkrétněji. Nezaráží vás, že tehdejší zejména starší generace, která během první republiky zažil dvacet let plurality, ekonomického profitu, se náhle nechal doslova svázat totalitou? Navíc uznávaný prezident Tomáš Garrigue Masaryk komunistickou ideologii odmítal. Mám pocit, že nejsme pevní v přesvědčení, čehož například využil v roce 1969 pozdější prezident Gustáv Husák, který řekl, že dá Čechům guláš a pivo a bude klid.

Myslím, že se nejednalo o náhlé svázání totalitou. Nesmíme zapomenout na zkušenost války ani na fakt, že ne všichni se měli za první republiky dobře, každému se nevedlo. Šlo jistě o politický převrat, nicméně je potřeba si připustit, že někteří proti komunismu nebyli a mnozí jej i dokonce vítali. To režimu také nahrálo a využil toho.

Zeptám se vás jako magistrátní předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání, jaké největší stopy zanechal Únor 1948 v současné společnosti, byť už téměř 33 let žijeme ve svobodě a demokracii?

Vnímám, že období komunismu zaselo v lidech nedůvěru ke státu a obecně ke státním zřízením i jakékoli institucionalizaci. Jako národ žijeme privatizmem, řada osob se zajímá především o své soukromé zájmy a nemá zájem se zapojovat do veřejného dění. Anebo pokud má, tak „navzdory státu“.

Když nezabředneme do hlubokých politologických debat, tak mně osobně na mysli vytane, že dědictví nelidského režimu se stále promítá do gastronomie, škol, ze kterých po převratu odešli muži-učitelé či do světa módy, z níž se zejména u mužů vytratilo nošení klobouků jako pokrývky hlavy, které byly považovány za buržoazní. Vždyť tehdejší premiér Klement Gottwald při řečnění v Únoru 1948 jej sundal a vypůjčil si beranici, aby působil více dělnicky. Navíc je všude přítomná protekce. Co napadne vás?

Vývoj módy či gastronomie se děje neustále, nedokážu ohodnotit, jaký přesně dopad do dnešních dnů v této oblasti měl převrat v roce 1948. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že se jednalo opravdu o velký zásah do kultury celé společnosti, kdy najednou bylo žádoucí to, co dříve bylo považováno za znak nižších společenských vrstev, a naopak.

Jedna z výrazných tváří protikomunistického vzdoru, signatářka Charty 77 Dana Němcová, v rozhovoru pro EuroZprávy.cz při 45. výročí od vzniku občanského hnutí naznačila, že komunistické myšlení je zakořeněno i v generacích, které nelidský režim vůbec nezažily. Doslova řekla: „Když se k nám dostala od Maďarů v létě roku 1989 zpráva, která tvrdila, že dny komunismu jsou sečteny, byla jsem k jejich optimismu skeptická, a proto moje aktivity v Chartě 77 neochabovaly. A měla jsem správné tušení, neboť komunismus bohužel nikdy neskončil. A to i přesto, že se reprezentanti tehdejší vedoucí úlohy komunistické strany nedostali loni po sněmovních volbách do Dolní komory Parlamentu České republiky. Komunismus bohužel infikoval naše nitro a nákaza zachvátila i generaci, která se narodila i po jeho pádu. Mnozí rodiče totiž uvažují jak za starých časů, a to má na mladé neblahý vliv. Jsem ale moc ráda, jakou úlohu v našich dějinách Charta 77 sehrála.“ Existuje nějaký recept, jak staré myšlení vykořenit, aby komunismus přestal infikovat naše nitro?

Osobně vidím cestu nejen ve vzdělávání nových generací v tom, co komunismus znamenal a jak reálně a každodenně omezoval svobodný život a vývoj každého jedince. Vidím ji také v osobní angažovanosti, ve znovuobnovení důvěry v instituce, jako je politické řízení nebo třeba právě školství. To ale nejde bez kvalitní demokratické politiky, kterou budou reprezentovat skutečně vzdělaní a pracovití lidé, kteří se nebudou bát prosadit změny. Nejde to ale ani bez kvalitních škol a celého vzdělávacího systému.

BENEŠ SE CHTĚL VYHNOUT KRVEPROLITÍ Z MOŽNÉ REVOLUCE

Komunisté během svého běsnění popravili z politických důvodů 248 lidí, z toho jednu ženu Miladu Horákovou, režim okradl v rámci kolektivizace sedláky o prosperující grunty, ze země před krutou totalitou v období let 1948 až 1989 uprchlo do emigrace na dvě stě tisíc lidí. V čem byla podle Vás bolševická ideologie nejzákeřnější? Historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Matěj Bílý loni v rozhovoru pro EuroZprávy.cz při stoletém výročí vzniku KSČ k jejímu působení řekl: „Mám-li jednačtyřicetiletou diktaturu KSČ hodnotit ze širší perspektivy, krom obecně známých a odsouzeníhodných represí, bych vyzdvihl výraznou stagnaci a zaostávání v mnoha oblastech, ať už společenských či hospodářských, které se v této delší perspektivě jasně projevily.“

Komunismus v naší zemi přerušil přirozený společenský a ekonomický vývoj, vytrhl naši zemi ze společnosti kultivovaných demokratických států. Tato jizva nebude nikdy zcela zacelena, negativní dopady bude pociťovat ještě mnoho generací a český národ si ponese ještě mnoho let stigmata a rozdělení ve společnosti, v mezilidských vztazích a v přirozených ekonomických vazbách. Věřím, že to nebyla doba ztracená, lidé v ní žili své šťastné osudy, ale bez možností, o které byli ochuzeni vlivem politiky, a to se už nikdy nesmí opakovat.

Je zajímavé, že americká zpravodajská služba CIA, jak v roce 2017 připomněl server idnes.cz, byla ještě v prosinci roku 1947 přesvědčená, že komunistický puč v Československu je nyní nepravděpodobný, protože by se zřejmě neobešel bez nasazení sovětské armády, a to by byl risk, soudila. Je možné říci, že analýza Američany ukolébala a přispěla k tomu, že Západ o dva měsíce později jen nečinně přihlížel pádu Československa do vazalství Kremlu?  Na druhou stranu je zapotřebí zdůraznit, že americký ministr zahraničí George Catlett Marshall v listopadu 1947 své kolegy v kabinetu informoval, že lze očekávat sovětské upevnění moci nad Československem. Přijde mně, že CIA tehdejší situaci dost podcenila, nemyslíte?

Pochopitelně se mohu pouze domnívat, jaké měla CIA v tehdejší době informace. V mnohém ale situaci v roce 1947 připomíná současná situace na rusko-ukrajinské hranici. Všichni vnímáme, že dochází v těchto dnech k přelomovým událostem. Přesto nevíme, jaké kroky budou následovat a kdy nastane okamžik pro aktivitu naší země. Vždy budu na straně aktivních a rozhodných, odvážných kroků.

I když je 25. únor 1948 tradičně považovaný za jedno ze stigmatických osmičkových dat tuzemských dějin, dveře k němu, jak před čtyřmi lety vzpomněl server ČT 24, se otevřely už o pět let dříve a jednou z osob, které v převratu hrály klíčovou roli, byl paradoxně i prezident Edvard Beneš. Na počátku pražské cesty do kremelského područí totiž stála Smlouva o československo-sovětském přátelství, kterou 12. prosince 1943 pod Benešovou a Stalinovou patronací podepsal velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger a tamní ministr zahraničí Vjačeslav Molotov. Po negativní předválečné zkušenosti se západními spojenci tím chtěla tuzemská diplomacie opřít bezpečnostní záruky rozbité republiky o sílu Sovětského svazu. Nepřekvapuje Vás, že Beneš, který se jako bývalý šéf diplomacie orientoval na Západ, souzněl se signifikací dohody? Musel přece vědět, že rozpínající velmoc nás nenechá po válce svobodně dýchat?

Byla to součást jednání poznamenaná válečnou a předválečnou zkušeností. Nevím, jak přesně Beneš tehdy uvažoval. Každopádně se ocitl mezi mlýnskými kameny dvou hrozeb, a to přítomností války a možným sovětským područím.

Další cestou k nesvobodě bylo jistě odmítnutí takzvaného Marshallova plánu, 3. dubna 1948 podepsal americký prezident Harry S. Truman zákon o poválečné zahraniční pomoci, jehož součástí byl právě Marshallův plán. Čeští reprezentanti nejen prezident Edvard Beneš, ale i Klement Gottwald se k němu nejprve stavěli pozitivně. V době schválení plánu v USA už jej ale Československo odmítalo, a to na nátlak sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina. Plán hospodářské pomoci Evropě tak nakonec definitivně zpečetil existenci studené války. Byla po jeho odmítnutí ještě šance, jak se vymanit ze sovětských kleští?

Váš dotaz nedokážu přesně posoudit. Domnívám se ovšem, že pro nás jako malou zemi uprostřed Evropy tehdy bez cizí pomoci tato varianta, že bychom se sami osvobodili od sovětského vlivu, skutečně neexistovala.

ČLOVĚK MŮŽE LHÁT I SÁM SOBĚ, HRANICE NAIVITY JE TENKÁ

Na prezidenta Edvarda Beneše v únorových dnech vyvíjel opakovaně obří nátlak tehdejší ministerský předseda Klement Gottwald. Za pouhých deset minut se mu 25. února 1948 podařilo nemocnou a zesláblou hlavu státu po 16. hodině v jeho odporu zlomit. Přiměl jej k obměně vlády podle komunistických not. Gottwald vyhrožoval Benešovi zatýkáním, občanskou válkou a zřejmě i intervencí sovětské armády. Jednání v určitých momentech připomínalo schůzku, která se odehrála v Berlíně v březnu 1939. Tehdy byli hlavními aktéry Adolf Hitler a chvílemi zdravotně indisponovaný prezident Emil Hácha, který po brutálním nátlaku svěřil „osud českého národa a země do rukou vůdce německé Říše“.„Gottwald také naznačoval, že by bylo možné znovu otevřít Benešovu odpovědnost za mnichovské události roku 1938, což byl takový kostlivec v prezidentově skříni,“ popisoval pro server idnes.cz historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Oldřich Tůma, který se trochu Beneše zastal. „Možná pořád doufal, že se dá ještě něco zachránit a že ten jeho postoj – tedy vyhovění Gottwaldovým požadavkům – zabrání perzekucím. Jenže ani tomu svým rozhodnutím nezabránil.“ Měl být podle vás Beneš odvážnější a ráznější?

Zpětně vzato se vše takto jeví. Nikdy ale nevíte, jak přesně budou události probíhat. Jak jsem již říkala, je to situace v mnohém podobná současné situaci na rusko-ukrajinské hranici. S tím rozdílem, že tehdy bylo Československo po velmi čerstvé zkušenosti druhé světové války. Domnívám se, že konflikt měl velký vliv na rozhodování ve snaze vyhnout se krvavým dopadům možné revoluce.

Spisovatel Ferdinand Peroutka, jehož jméno je spojeno se Svobodnou Evropou, jejíž československé redakci deset let šéfoval, si položil v anglickém exilu otázku, zda je Beneš vinen, jak připomíná server ČT 24. Ve stejnojmenné eseji nad nastoleným dotazem píše: „Jestliže na prahu nebes budeme souzeni podle svých citů, není pochyby, že je nevinen. Neboť demokratická víra ani na okamžik nevyhasla v jeho srdci ani se nezkalila v jeho mozku. Jestliže však budeme souzeni podle svých činů, pak stejně není pochyby, že Edvard Beneš potvrdil komunistický uchvatitelský akt v únoru 1948. Neučinil nic, aby odhalil jeho násilnost.“ Souzníte s Peroutkovou rétorikou? Jen připomenu, že převrat se odehrával pod taktovkou sovětských poradců jako byl Valerian Alexandrovič Zorin, který se měl podílet na přípravě puče a dokonce je zmiňován, že by mohl mít určitý podíl na smrti někdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, syna TGM.

Ať už byly Benešovy pohnutky jakékoli, a v tomto souzním s Peroutkou, je pravděpodobné, že skutečně byl přesvědčen o hodnotách demokracie i v roce 1948. Faktem ale je, že v té době byla již řada informací o tom, jak vypadá sovětský režim zevnitř. To, že rok 1948 znamenal vpuštění těchto principů do naší země, není pochyb a domnívám se, že i tehdy muselo být jasné, že nová doba nemá s demokracií příliš společného.

Ještě bych zůstal u Beneše. Na jeho podporu se konaly dva studentské pochody k Hradu, jeden denní, a to 23. února 1948 a druhý noční 25. února 1948, kdy na rozhraní Nerudovy ulice a Úvozu postřelil podle Paměti národa strážník Mana studenta lesnictví Josefa Řehounka. Náboj jej zasáhl do kotníku. Beneš ale dva dny před převratem, jak připomněla Paměť národa, nechal davu přes skupinu studentů, kterou přijal v čele s poslancem Josefem Lesákem, vzkázat: „Řekněte svým kolegům a všem: Mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových i mých. Se všemi stranami se dohodneme.“ Myslíte, že tehdy už lhal, anebo byl naivní?

Jak Beneš uvažoval, nemohu samozřejmě posoudit. Osobně však pro mě zůstává velice varovné právě to, že hranice mezi naivitou a přehlížením zla, případně hrozícího zla, je velmi tenká. A je potřeba ji neustále znovu a znovu prověřovat. Někdy může člověk nalhávat nejen ostatním, ale také sám sobě. V tom vidím velké nebezpečí politiky: aby dobré myšlenky nezastínily obraz reality.

KDO BUDOVAL ZLO, MĚL BY DOSTAT MOŽNOST SE KÁT

Únorové události s těmi listopadovými z roku 1989 mají společnou fámu o smrti studenta. Před 74 lety se podle Paměti národa roznesla dezinformace, že Josef Řehounek, jehož v roce 1948 ze školy vyhodili a v padesátých letech si odseděl pět let v komunistických kriminálech, následkům postřelení podlehl a pohřeb bude mít 28. února 1948. Při vypuknutí Sametové revoluce se zase hovořilo o úmrtí Martina Šmída, bývalého příslušníka StB Ludvíka Zifčáka. Jedná se o náhodu, anebo někdo úmyslně při historických dramatech vypouští fámy, aby situace byla ještě nepřehlednější?

Nepochybně bývá při podobných vyhrocených situacích možné obojí. Jak manipulace a provokace, tak vznikají fámy.

Důležitou postavou v převratových dnech byl František Kriegel. Jako organizační tajemník pražské organizace KSČ a zástupce velitele Lidových milic se aktivně podílel na komunistickém převratu. Pak ale jako jediný z vlády nepodepsal takzvaný Moskevský protokol v srpnu 1968, který sovětskou invazi označoval za bratrskou pomoc. Později signifikoval Chartu 77. Jak máme na takové lidi pohlížet? Bývalá starostka Městské části Prahy 2 a současná ministryně obrany Jana Černochová (ODS) právě k osobě Františka Kriegela předloni v rozhovoru pro EuroZprávy.cz uvedla: „Před lety jsem na zastupitelstvu Prahy 2 řešila velký konflikt, kdy někteří kolegové chtěli udělit titul čestného občanství naší městské části Františku Kriegelovi, jenž jako jediný z vládní delegace v roce 1968 odmítl podepsat Moskevský protokol, který schvaloval sovětskou invazi i vpád Varšavských vojsk. Signatáři ji začali nazývat bratrskou pomocí, ačkoli nastolila normalizaci. Každopádně se jednalo o hrdinský vzdor pana Kriegla, který nemíním bagatelizovat a nesmírně si jej za jeho počin vážím. Ovšem je zapotřebí také zmínit, jak se choval v únorových dnech roku 1948. Nejde přece zapomenout, že byl zástupcem velitele Lidových milicí, které se aktivně na komunistickém převratu podílely. Disponoval velkým množstvím samopalů a nezdráhal by se je použít proti lidem, kteří by na protest proti puči vyšli do ulic. A takoví lidé, jako byl František Kriegel, pomáhali režim stavět a budovali ho až do hrůzných výšin. Nelze říci, že se pak chovali mravně a na jejich jednání v určité fázi nemůžeme zapomenout. Proto jsme nakonec panu Kriegelovi, i když pak podepsal Chartu 77, čestné občanství neudělili.“

Tato otázka se týká mnoha dalších, kteří v tuhých padesátých letech budovali komunistický režim a následně se od něj v roce 1968 odvrátili. Není na mě posuzovat morální hodnotu takového obrácení. Vnímám však jako důležité si uvědomit, že tento princip se týkal i roku 1989. Řada osob se před Sametovou revolucí podílela na chodu komunistického režimu, a tito lidé po revoluci nezmizeli. I zde vyvstává otázka, jak jejich aktivity hodnotit. Pro mě osobně je důležité nepřehlížet to, že se někdo skutečně podílel na budování zla, ale také přiznat každému možnost určitého pokání a obrácení. Jen tak lze totiž nesvobodné režimy svrhnout zevnitř: když si dostatečné množství lidí uvědomí, že tomu, v čem žijí a čemu přispívají, už nehodlají nečinně přihlížet. 

Vrátil bych se ještě ke studentům, a to současným. Jak se z vašeho pohledu magistrátní předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání učí o puči z Února 1948?

Myslím, že se o tomto období učí kvalitně. Přesto by na mnoha školách mohlo být podnětem k diskusím o tom, jak snadno lze ztratit demokracii a že je to něco, co se může stát. Že je potřeba sledovat politiku, bránit se dezinformacím, být aktivní.

STUDENTI NEJSOU USTRAŠENÍ JAKO STŘEDNÍ GENERACE

Jak si vysvětlujete, že právě studenti vždy vyjdou jako první do ulic, když je národu zle? Stalo se tak v listopadu 1939, v únoru 1948 i v listopadu 1989?

Věřím, že je to právě vůle změnit poměry, ve kterých se ocitli. Nejsou možná tak ustrašení jako střední generace, která se mnohdy bojí o ztrátu svých jistot, anebo také o bezpečí svých blízkých. A mnohdy ty obavy byly opodstatněné. Studenti bojují za svoji budoucnost a možnost vyrůst ve svobodné lidi. Chtějí uplatnit svoje nadání nebo zkrátka žít v podmínkách, které pro ně budou svobodné a důstojné.

Pohybujete se kolem školství. Řekněte mně na rovinu, byla by současná generace, která je označována za rozmazlenou, schopna také vyjít do ulic, vzdorovat? Anebo, pokud by jim nikdo nesáhl na chytré mobily a sociální sítě, tak by nic neučinili.

Určitě nepovažuji současnou mladou generaci za rozmazlenou. Naopak vnímám, že je v mnoha ohledech uvědomělejší a zodpovědnější, než byla například v jejich věku generace moje. Chytré mobily a sociální sítě jim pak poskytují určité prostředí, ve kterém se mezi sebou informují, povzbuzují a aktivizují. Mají daleko větší přehled o dění ve světě, než jsme měli v jejich věku my. Podstatné ale je dát jim prostor mluvit do veřejného dění. Mám osobní zkušenost s činností v Praha sobě, kde se angažují skutečně všechny generace, včetně studentů.

Spisovatel a filozof Sebastián Wortys ve svém citátu řekl: „Vývoj naší společnosti je jako donekonečna překreslovat obrázek.“ Lze v jeho slovech spatřit nějakou reminiscenci k Únoru 1948, respektive k našim dějinám?

Dějiny každého národa jsou neustálým překreslováním současného obrazu společnosti. Klíčové je, zda se některé prvky vracejí stále znovu, nebo zda vzniká obraz nový.

Kterak bychom se měli v současnosti chovat, abychom se druhého 25. února 1948 nedočkali a neslyšeli ony známé věty Klementa Gottwalda, které pronesl  na Václavském náměstí na korbě nákladního vozu před téměř stotisícovým davem: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. (…) Pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“ A nemáte obavy, že by třeba po příštích volbách mohli komunisté zase ovlivňovat dění v zemi a dostat se do Sněmovny?

Být ostražití, sledovat důvěryhodné zdroje informací, nebát se ozvat a angažovat. Mnoho lidí nadává na politiky, ale sami přitom mají možnost do politiky vstoupit a něčím dobrým přispět. Nedokážu předvídat, jak dopadnou příští sněmovní volby. Faktem je, že s nárůstem počtu rodin, které nyní zažívají ekonomický propad a na které citelně doléhá zdražování všeho, včetně potravin a energií, bude hodně záležet na tom, jaké osobnosti a s jakou rétorikou se postaví do čela stran, které budou v příštích volbách do sněmovny kandidovat. Vnímám, že je tu velký potenciál oslovit voliče, kteří mají skutečně těžký život. A záleží, kdo se toho potenciálu chopí.

Rozhovor s Marianou Čapkovou, předsedkyní Výboru pro výchovu a vzdělávání Zastupitelstva Hlavního města Prahy, vyšel na serveru EuroZprávy.cz

(Zdroj: https://eurozpravy.cz/nazory/rozhovor-jizva-po-unoru-1948-se-nikdy-nezaceli-cast-lidi-si-myslela-ze-komuniste-po-valce-zajisti-bezpeci-rika-capkova.0117710e/)