V muzeu Kampa se koná velká retrospektivní výstava předního českého umělce, Jiřího Sopka. Výstava potrvá do 29. května tohoto roku. V rámci výstavy je možné si domluvit zajímavé workshopy pro žáky (vhodné primárně pro 2. stupeň ZŠ, nebo SŠ).

Sopko se narodil v roce 1942 na Podkarpatské Rusi. Jako chlapec se přestěhoval s rodinou do Kladna,
později navštěvuje Střední výtvarnou školu v Praze (dnes známou jako Výtvarnou školu Václava Hollara, slangově Hollarovku). Na začátku 70. let začíná působit jako odborný asistent na AVU, konkrétně v ateliéru Jana Smetany.

Poté pracoval jako restaurátor památek. Jiří Sopko se stal členem sdružení 12/15, Pozdě, ale přece. Po pádu železné opony se mu začíná lépe dařit, je jmenován profesorem na AVU a stává se vedoucím Ateliéru malby. Od roku 2003 do roku 2010 byl rektorem AVU.

Výstava je opravdu pestrá (podobně jako Sopkova tvorba), je zde k vidění na stovku obrazů, kolem
padesáti kreseb, dále pak plastiky, nebo akvarely. Spoustu ze Sopkových děl můžeme vidět po více než 25 letech.

Ačkoliv je expozice opravdu podrobná (zabírá tři patra galerie), rozhodně vás nebude nudit. Barevné škály
obrazů totiž skvěle ladí se Sopkovým humorem a výmluvností jeho děl. Vzhledem k tomu, že se jedná o
retrospektivní výstavu, má divák možnost sledovat zajímavý Sopkův umělecký rozvoj. Bezesporu je vývoj
ovlivněn tím, že umělec začal svoji kariéru v šedesátých letech, kdy u nás došlo k mírnému uvolnění
režimu, velkou část svojí kariéry ale tvořil v komunistickém Československu.

Je asi zbytečné vysvětlovat, proč na moderního a kritického umělce, mimo jiné souseda Václava Havla, měl spadeno tehdejší režim. Na začátku jeho kariéry je ze Sopkových děl cítit spousta nevybouřené energie a myšlenek, které za totality nešlo ventilovat jinak, než je přenést na plátno. S postupem času jsou jeho díla z mého pohledu klidnější a tišší.

Co opravdu obdivuji na Sopkovi je způsob, jakým nám jeho díla kladou otázky. Spoustu otázek. Jsou
zapeklitá, komplikovaná. Něco uvnitř nám říká, že když na otázky neodpovíme, podstata díla nám bude-i
nadále-vzdálená. Sopko totiž mluví jiným jazykem než většina umělců. Právě to je na jeho tvorbě fascinující. Výstavu jednoduše nemůžete projít způsobem ,,kouknu se a vidím‘‘. Nad Sopkem je potřeba se
zamyslet, a to je dobře.