Karla Hynka Máchu si automaticky spojíme s jeho nejznámějším dílem - lyrickoepickou skladbou (tzv. Poémou) Máj. Zde většinou naše znalosti končí, víc jsme se o něm ve škole nedozvěděli. Přesto byl Mácha zajímavou, atypickou osobností, která žila uvězněna ve svých romantických ideálech a představách. Kdy jindy si připomenout, kdo vlastně Mácha byl, než v listopadu, kdy si připomínáme jak jeho narozeniny, tak i datum úmrtí.

Mládí a dětství

Mácha se narodil 16. listopadu roku 1810 v domě u Bílého orla na pražském Újezdě. Během dětství se musel několikrát se svojí rodinou stěhovat, a to do stále chudších čtvrtí. Spisovatel Karel Sabina líčí malého Ignáce (tak se původně Mácha jmenoval) jako divoké dítě, které bylo pro každou špatnost. 

Jedním z míst, kam se Mácha s rodinou přestěhoval byla Mlýnská ulice poblíž kostela sv. Petra kde pomáhal zvonit. Jednou se rozhodl, že na zvon vyleze, to ale neskončilo příliš dobře, Mácha totiž spadl a rozseknul si nadočnicový oblouk. Jizva po tomto netradičním uličnickém kousku mu zdobila tvář po celý život.

Doba studií

Již jako student gymnázia se Ignác Mácha zajímal o literaturu, ve stejném období se začaly rodit jeho první spisovatelské pokusy. Zprvu byl ovlivněn J. W. Goethem, rád četl historické romány. Po dokončení gymnázia studoval Filozofickou fakultu na Univerzitě Karlově, kde se seznámil s dalšími autory, z nichž se Mácha nejvíce začetl do George G. Byrona. Na něj ve své tvorbě určitým způsobem navazuje. Díky svým studiím se také potkal s Josefem Jungmannem, který v něm zažehl vlasteneckou jiskru. I to byl jeden z důvodů, proč se rozhodl Ignáce počeštit na Hynka, a k tomu ještě přidal Karla. Během studií dochází také k zásadní přeměně jeho osobnosti a stává se z něj čím dál tišší a uzavřenější člověk. 

Mácha v roli cestovatele

Se samotářskou povahou se pojí také Máchovy toulky. Už jako vysokoškolský student podnikal (často v nočních hodinách) výpravy na romantická místa spojená s historií, z nichž nejraději měl hrady. Z Máchy se stává jeho vlastní romantický ideál.

V roce 1833 podnikl krkonošskou pouť, na motivy této výpravy pak vzniklo prozaické dílo Pouť krkonošská, která je plná filozofických úvah o smrti. Jeho cestovatelská „kariéra“ pak vrcholí výpravou do Benátek, která byla opravdu náročná (šel přes Alpy), trvala dohromady 6 týdnů a někdy Mácha ušel i 60 kilometrů denně. 

Byly to právě jeho výpravy, které mu poskytly inspiraci v jeho tvorbě- ať už jde o krátké prózy Večer na Bezdězu, Márinka, nebo historickou tetralogii Křivoklad.

Deníky plné šifer

Své cesty si Mácha pečlivě zaznamenával do svých deníků. Všechny osobní a snad až příliš soukromé informace si ale preventivně zašifroval. Šel dokonce tak daleko, že si vytvořil svoji vlastní abecedu. Těžko říct, zda naštěstí, nebo naneštěstí, ale nadšený Máchův obdivovatel, spisovatel Jakub Arbes šifru nakonec přeci jen rozluštil. Zajisté tak činil v domění, že si počte o zajímavých postřezích svého idolu. Nemohl se mýlit více, neboť to, co v denících našel, ukázalo tajemného intelektuála Máchu v naprosto jiném, pramálo lichotivém světle. Tehdejší, ani současné bojovnice za ženská práva by rozhodně radostí neskákaly, člověk se jim ale vůbec nediví.

(Ne)manželství

Dokonalým příkladem toho, jak se Mácha choval k ženám byla jeho poslední známost, Lori Šomková. Během prvního půl roku vztahu vše krásné vyprchalo a to, co zbylo se nejvíc podobalo noční můře. Mácha Lori fyzicky i psychicky týral, nemohla se už ani sama rozhodnout, co si vezme na sebe, nebo s kým se bude stýkat. 

Nicméně Lori otěhotněla, a tak si ji Karel Hynek rozhodl vzít. Svatba byla naplánována na 8. listopad roku 1836. Ještě předtím se s ní a s dítětem rozhodl přestěhovat do Litoměřic a začít „nanovo“. Dva týdny před svatbou podnikl svoji poslední cestu, na Radobýl. 

Ta se mu totiž stala osudnou. Když v neděli 23. října 1836 Mácha seděl na Radobýlu, přemítal o životě a dokončoval své poslední dílo, zpozoroval požár, který vypukl v Litoměřicích. Obětavý Mácha doběhl do Litoměřic a ihned se zapojil do hašení vzniklého požáru. Pravděpodobnou příčinou smrti byla infekce, jejíž zdrojem byla kontaminovaná voda, kterou jednak pil, aby zahnal žízeň, ale také hasil požár. 

Mácha zemřel 6. listopadu 1836. Pohřeb se konal o dva dny později, tedy v den, kdy si měl brát Lori Šomkovou.

Jak – a lze vůbec – Máchu hodnotit?

Na tuto otázku nezle jednoznačně odpovědět. Na jedné misce vah je Máchovo tragické zacházení s ženami, cholerické výlevy nad rakví Loriiny matky. Na druhou stranu tu máme solidaritu a obětavost–ať už s polskými uprchlíky (ve třicátých letech došlo v Polsku k povstání proti ruské nadvládě), pro něž uspořádal sbírku, obstaral doporučující dopisy do zahraničí (což našeho romantického hrdinu mohlo dostat do vězení), nebo i zmiňovaná výpomoc při litoměřickém požáru. A v neposlední řadě nesmíme zapomenout na obrovský literární odkaz, ze kterého česká literatura žije dodnes.