Ondřej Přibyl (*1978) je český fotograf. Je absolventem ateliéru fotografie na UMPRUM pod vedením Pavla Štechy. Je známý především díky historickým fotografickým procesům, kterým se své tvorbě věnuje. Nebojí se žádných experimentů, což je výrazným znakem v jeho poutavých fotografických souborech. Poslední fotografova výstava s názvem "Tunelové vidění" se konala v listopadu 2022 ve Špálově galerii. Měla jsem tu skvělou možnost být na jeho přednášce a následně s ním udělat rozhovor.

Jak jste se k fotografii dostal? Jak vypadaly vaše fotografické začátky?

Moje matka je kameramanka, vystudovala FAMU. Děda amatérsky fotil, takže jsem mohl vidět, jak se film zpracovává v improvizované temné komoře v koupelně̌. Rodiče mi ochotně̌ půjčovali na tu dobu celkem pokročilý foťák.

Asi v septimě jsem přišel za maminkou s tím, že bych chtěl studovat koncept na AVU. Řekla mi, že koncept je dobrý, ale že se tím moc neuživím. Pak přišla s návrhem, že bych mohl uvažovat o fotografii na UMPRUM, v ateliéru Pavla Štechy. Řekl jsem si, že je to dobrá alternativa, navíc fotografie bylo v té době vážené řemeslo, kterým se dalo dobře uživit, alespoň tak mi to tehdy připadalo. Vliv matek je zkrátka někdy nezanedbatelný.

Vy jste zmiňoval, že se fotografií dalo relativně snadno uživit. V dnešní době ale máme přistup k fotografii jako nikdy předtím. Kdokoliv si může pořídit fotoaparát, fotoaparát je součástí každého chytrého telefonu. Skoro to vypadá, že fotografie jako řemeslo je na umření... Jak tuhle situaci vnímáte vy?

Tehdy byl fotoaparát významným filtrem. Technika byla extrémně drahá a před revolucí i velmi těžce dostupná. Kvalitní středoformát v té době stál stejně jako auto. Dneska se ale dostáváme do fáze, kdy je skutečně možné, aby lidi s kvalitním, ale mnohem dostupnějším foťákem úspěšně konkurovali vystudovaným fotografům. Co má člověk dělat? Zbývá například nějaká specializace, kdy nestačí telefon a lampička. Anebo umět něco, co s telefonem udělat nejde.

Fotografii přirovnávám k textu, který je stejně všudypřítomný jako je všudypřítomná fotografie. Jde o tu rozšířenost, my rozhodně nebudeme číst leták stejně, jako bychom četli Bratry Karamazovi. Jinak budeme číst Heideggera a jinak budeme číst slabikář a jinak nákupní seznam. Je to různé užití textu, stejně tak jako je fotografie v letáku, v galerii, nebo na občance. A je potřeba mezi tím rozlišovat.

Vaše jméno je často skloňováno s daguerrotypií, což je historický fotografický proces. Jak jste se k daguerrotypii dostal?

Během svého studia na UMPRUM jsem stále bojoval s reprodukovatelností fotografie a s tím, že mi fotografický papír připadal málo hmotný. Chtěl jsem něco hmotnějšího. A byla to technologická výzva, nikdo to nedělá, nikdo to neumí. Ale výsledky jsou úžasné, to by v tom byl čert, aby to nešlo. Vlastně to, co mě baví na fotografii jako médiu, daguerrotypie vyzdvihuje. Nereprodukovatelnost, jedinečnost, deska je od začátku procesu do jeho konce jenom jedna. I z těchto důvodů jsem si daguerrotypii a jedinečnost a reprodukci fotografického obrazu zvolil jako téma mojí disertační práce na UMPRUM.

Jaké jsou výhody a nevýhody tohoto fotografického procesu?

Ten proces má v podstatě jenom nevýhody. (Směje se.) Je to drahé, jedovaté a choulostivé. Na druhou stranu to ale donutí člověka si poctivě rozmyslet, co vyfotí. Vy v podstatě máte jenom jeden výstřel. Doslova. Daguerrotypie nutí člověka promýšlet co a proč.

Zjistil jsem, že daguerrotypie ty výsledky opravdu velmi proměňuje, je to úplně jiný jazyk než jakákoliv jiná fotografická metoda. To, co by možná na normální černobílé fotce fungovalo a vypadalo dobře, tak působí hloupě a banálně. Ale i naopak.

Proč má podle vás smysl udržovat tyto staré techniky fotografie naživu? Mezi vaši tvorbu nepatří jenom daguerrotypie, ale i kyanotypie a další.

Třeba u kyanotypie tam to pole působnosti je dost omezené, takže vlastně klidně jenom čistě z té vizuální potěchy. Pro mě to jako důvod stačí.

Daguerrotypie je nástroj, který má naprosto specifické podání. Vytvořil jsem jeden soubor, jmenuje se Děti. V tomhle případě jsem používal daguerrotypii, protože jsem záměrně vytvářel takové časové pnutí. My vlastně máme děti, něco nového, směřující do budoucnosti, ale jsou vyfotografované technikou, u které jsme zvyklí, že všichni ti portrétovaní lidé jsou klidně 150 let mrtví. To je právě příklad toho současného použití daguerrotypie, k vytvoření pocitu, vjemu, sdělení. Nehledě na to mi přijde, že každé zapomenuté řemeslo je věčná škoda.

Kde čerpáte inspiraci?

Dívám se kolem sebe a přemýšlím. (Směje se.) Literatura, výstavy, rozhovory s lidmi, normální život. Nakonec vždycky je to důsledek dlouhodobějšího uvažování a práce. Někdy člověk něco udělá a pak až třeba zpětně zjistí, že to naprosto přesně koresponduje s tím tématem, které právě promýšlí a mohlo by to fungovat. Řekl bych, že je to relativně nevyzpytatelný proces.

Fotografie je médium, které se snaží očím diváka sdělit nějaké informace - popsat místo, objekt, nebo situaci. Je nějaká zpráva, kterou se snažíte lidem sdělit skrze vaši tvorbu?

Třeba u mojí poslední výstavy Tunelové vidění jsem se zabýval tématem percepce a jejími limity. Zprávou bych to asi nenazval, ale bylo by skvělé, kdybych svojí tvorbou přiměl diváky k přemýšlení a uvažování. O světě, ale i o sobě.

Jaká je největší přednost fotografie? Co si na fotografii vážíte nejvíc?

Na prvním místě bych asi jmenoval jedinečnost a to, že fotografie je vždy svázaná s něčím, co bylo. S něčím, co nutně muselo existovat, s nějakou minulou skutečností, minulou přítomností. Není to ani tolik o pravdě, jako o návaznosti na realitu. Asi hlavní určující bod média fotografie je pro mě kauzalita.

A na závěr bych se Vás chtěla zeptat, jestli máte nějaký citát nebo motto, kterým se řídíte? Ať už ve fotografii nebo v životě?

Občas mě nějaké věci určitý čas provázejí, ale není to tak, že bych se v životě řídil jedním mottem. V poslední době mi v hlavě zní text jedné z písniček skupiny Einstürzende Neubauten, kde se zpívá Was ist ist, was nich ist ist möglich. Co je, je, co není, je možné.

Zdroj obrázků: https://www.ondrejpribyl.cz/