Vysokoškolské vzdělávání v Česku na tom není v porovnání s jinými evropskými zeměmi právě nejlépe. Mezi důvody, proč mladí na vysokou nejdou, patří i nedostatek motivace a časová náročnost studia. V české nabídce totiž chybí praktičtěji zaměřené bakalářské obory.

Česká republika musí dávat pozor na to, aby jí neujel evropský vysokoškolský parník. Nedávný výzkum Indexu prosperity Česka totiž poukázal na to, že tuzemský systém v porovnání s dalšími státy EU zaostává – ČR má nedostatek kvalitních vysokých škol, ještě hůře si vede v podílu mladých lidí s vysokoškolským vzděláním.

„V populaci ve věku 25–34 let vysokoškolským vzděláním disponuje pouze 33 % obyvatel, což nás řadí na pátou nejhorší pozici v rámci EU,” uvedla ekonomická analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová s tím, že u žen v této věkové skupině dokončí terciární vzdělání 40 % z nich, u mužů je to ale jen 26 %.

Nízký podíl vysokoškoláků určuje jednak historie, kdy Česká republika jako jedna z nejvíce průmyslových zemí potřebovala pracovníky především do této části ekonomiky, tak efektivita celého vysokoškolského vzdělávacího systému. 

„Oproti západním zemím je málo flexibilní, neboť studenti v Česku jsou směrováni primárně k dosažení magisterského vzdělání, které je časově náročné. Téměř zcela pak postrádáme kratší vysokoškolské tituly, které jsou více prakticky zaměřené a absolventa lépe připraví na budoucí profesi,“ podotkla Hrtúsová.

S těmito příčinami souhlasí i předseda Studentské komory Rady vysokých škol Michal Farník. „Potýkáme se ale s problémem už na vstupu do terciárního vzdělávání, kde základní a střední školy demotivují velký počet žáků od toho, aby šli vysokou školu studovat. Neumíme pracovat s dětmi z nízkopříjmových rodin a zbytečně posíláme velké množství žáků na odborná učiliště,“ upozornil za studenty Farník.

Odborník na vzdělávání a ředitel Pražského inovačního institutu Bohumil Kartous vidí současnou situaci podobně. I když podle něj Česko inklinuje k prozápadnímu a progresivnímu pojetí rozvoje vzdělávání, v prostupnosti vzdělávacího systému na terciární stupeň selhává. I on vidí problém v nabídce oborů.

„Je to dáno do značné míry strukturou středního a vysokého školství a neschopností vzdělávacího systému nabídnout dostatek prakticky zaměřených bakalářských studijních programů, které nemají status excelence, nýbrž jejich absolventi odcházejí do profesní praxe, obohaceni vedle toho o posílené kompetence zejména v oblasti jazykové (angličtina) a informační gramotnosti,“ řekl Kartous. Sám má zato, že je nutné přimět české vysoké školy k tomu, aby v tomto ohledu jednaly v souladu s dynamikou okolního světa.

Hrtúsová vidí další problém českého systému v tom, že téměř polovina studentů své studium nedokončí. Častým důvodem je podle ní nespokojenost s jeho náplní.

Farník jí tentokrát oponoval. „Naopak není pravda, že by polovina nastoupivších studentů své studium nedokončila. Z dat MŠMT vyplývá, že část neúspěšných studentů na vysokou školu znovu nastoupí a je schopná úspěšně dostudovat,“ upozornil.

Nevelebme žebříčky, zní z ministerstva

Výzkum ukazuje, že Česko rozhodně neexceluje ani v úrovni kvality vysokoškolského vzdělávání. V počtu kvalitních vysokých škol na milion obyvatel je Česko až na 15. místě v rámci EU.

„Kvalitní vysoká škola“ je přitom taková škola, která v žebříčku Round University Ranking měla vyšší skóre než 50 bodů. Toto skóre se vypočítává na základě kvality výuky, výzkumu a jiných aspektů dané univerzity. V Česku se nad tuto hranici dostaly Univerzita Karlova (69 bodů), Masarykova univerzita (54 bodů) a Univerzita Palackého v Olomouci (54 bodů).

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) má zato, že absolutní pořadí vysokých škol v žebříčcích je sice mediálně velmi atraktivní, nicméně pro tvůrce politiky není příliš využitelné.

„Bez zohlednění specifik národních systémů vysokého školství (a potažmo celé vzdělávací soustavy) není možné na základě žebříčků činit odpovědná rozhodnutí. Vysoké školy zajišťují široké spektrum činností – vzdělávací, vědeckou, výzkumnou, vývojovou, inovační nebo uměleckou činnost. Výsledky každé z těchto činností je možné za určitých předpokladů změřit a srovnávat, nicméně jednotlivé činnosti jsou mezi sebou z logiky věci neporovnatelné,“ upozornila tisková mluvčí ministerstva Aneta Lednová.

Také z univerzitní půdy zní upozornění, že hodnocení kvality není jednoduchá záležitost. „Vývoj posledních dvou let ukázal jiný pohled na vysoké školství a jeho kvalitu, a to s ohledem na parametry, které se často ještě budeme muset naučit vyhodnocovat. Všímáme si mnohem více digitalizace, flexibility vzdělávacích nabídek a forem a v širším smyslu otevřenosti možnosti přístupu ke vzdělávání,“ řekl Pavel Doleček, prorektor pro strategickou spolupráci a rozvoj Univerzity Karlovy.

Ministerstvo doplnilo, že při hodnocení kvality vzdělávací činnosti vysokých škol by se měla zohlednit především přidaná hodnota pro studenta. „Relevance vysokoškolského vzdělávání je v ČR vysoká, zvláště pokud ji hodnotíme z hlediska uplatnitelnosti na trhu práce,“ uvedla Lednová.

Bohumil Kartous o něčem takovém přesvědčený není. Pokud chce Česko zlepšit své postavení v evropském měřítku, je podle něj nutné hledat cestu, jak na vysoké školy přenášet společenské požadavky. „To je zcela legitimní, jsou-li financovány z veřejných prostředků a odpovídají-li takové požadavky veřejnému zájmu. Rigidita vzdělávacího systému je v tomto smyslu dána právě vysokou mírou nespojitosti společenského zájmu s tím, jakou roli univerzity (ne)naplňují,“ myslí si ředitel.

Otázka je, jestli se dá něco takového řešit systémově. Veřejná správa má podle Kartouse v tomto ohledu mnohem menší páku než třeba ve středoškolském vzdělání. „Stát de facto pouze financuje a mění právní podmínky, obsah a směřování je na samotných vysokých školách,“ upozornil odborník.

Peníze až na prvním místě

Jeden na první pohled pozitivní trend by se v českém (nejen vysokoškolském) vzdělávacím systému najít dal – peníze.

„Není možné popřít, že ČR udělala za posledních několik let určitý pokrok v tom, jak zkvalitnit vzdělávání. Zvýšené investice z veřejných zdrojů do vzdělávacího systému jsou toho zjevným důkazem, došlo skutečně k významnému zvýšení podílu investované částky vůči celkové výši HDP,“ uvedl Kartous.

Dopady takového zvýšení investic ale podle něj nelze vyhodnotit v tak krátké době. Zároveň je prý velmi pravděpodobné, že dlouhodobě vytvářený vnitřní dluh ve vzdělávacím systému „umoří“ navýšenou částku, aniž by došlo k předpokládanému zhodnocení investic.

Konkrétně do vysokoškolského sektoru navíc podle Farníka přichází peněz málo. „Vysoké školy budou mít při nastaveném trendu rozpočtu problém zvyšovat výukové kapacity tak, aby zachytily demografický vývoj. Bez větší investice do vysokých škol nemůžeme očekávat, že by se počet přijímaných studentů razantně zvýšil,“ varoval.

Alespoň v jedné kategorii dochází podle Farníka v poslední době zlepšení, a to je zapojení studentů do rozhodování. Pohled studentů na průběh a kvalitu studia se zohledňuje už jen díky nastavení akademické samosprávy, kde musí mít studenti ze zákona minimálně třetinové zastoupení v akademických senátech.

Nyní se prohlubuje i zapojení studentů do aktualizace a vytváření studijních programů. „Je však pravda, že na některých univerzitách jsou studenti bráni za rovnocenné partnery více než na jiných,“ dodal jejich zástupce.

Pokud jde o celostátní úroveň, Studentská komora Rady vysokých škol, oficiální národní reprezentace studentů, je podle Farníka aktivním partnerem ministerstvu při jednání o všech plánovaných reformách a při jednáních o rozpočtu.

Článek vyšel v Euractiv.cz dne 23. května.