Přestože, nebo možná právě proto, že podvědomě očekávám zavření divadel a kin každým dnem, jsem se rozhodla navštívit Národní divadlo, dokud to ještě jde. Volba představení byla poměrně snadná; Maryšu od bratří Mrštíků jsem četla nedávno, mám ji tedy v živé paměti, takže vidět ji naživo v podání Národního divadla byla velmi líbivá představa. Přestože mě několik lidí varovalo před jejich moderním provedením, musím říct, že jsem byla více než spokojená.

Když jsem Maryšu četla, líbila se mi, ale zároveň musím přiznat, že mi přišla trochu fádní. Samozřejmě, už jsem příběh znala, tudíž už jsem věděla, jak skončí, což mi sice často u příběhů – ať už knižních, či filmových – nevadí, nicméně u Maryši mi to asi trochu požitek ze čtení zkazilo.

Jeden z momentů, který mě v knížce zaujal nevíce, byl návrat Maryšina milého Francka z vojny. Především Maryšina reakce na jeho návrat mě překvapila – hlavně to, jak se postavila k jeho návrhu na odchod do Brna. V tu chvíli jsem cítila největší napětí a vyvrcholení celého příběhu. Otrava Maryšina manžela Vávry už přišla vlastně přirozeně.

Na druhou stranu v divadle příběh tímto momentem nevyvrcholil. Gradaci zvládl dramaturg na výbornou. Hlavním bodem celého představení tak zůstala Vávrova smrt. Místo světnice, ve které se poslední dějství, tedy Franckův návrat i Vávrova otrava, odehrává, se na jevišti objevila zavěšená prostorná bílá „bedna“ otevřená směrem k divákům, v níž Maryša pobývala, jako kdyby ona „bedna“ byla celá světnice. Když se Francek vrátil z vojny a šel z hospody za Maryšou, aby ji přesvědčil o lepším životě, který je jistě čeká v Brně, postavil se z jedné strany vedle zavěšené světnice a strkal do ní, zatímco na Maryšu mluvil. Jenže v tu chvíli k „bedně“ z druhé strany přišel Vávra, který ji začal strkat zase na druhou stranu, zatímco hlasitě vyhrožoval Franckovi. To dle mého názoru úžasně znázornilo dva světy, které se o Maryšu praly a mezi kterými si musela zvolit.

Zajímavě na mě také zapůsobilo čtení scénických poznámek samotnými herci. Přiznám se, že jsem něco takového v divadle nikdy neviděla, ale přišlo mi to přesto velmi zajímavé, a celému představení to jen přidalo. Také se mi líbilo použití mouky a vody, například když se mouka sypala z hrnku, ze kterého Vávra pil otrávenou kávu. Dodalo to celému momentu správnou dramatičnost a rozhodně to na mě zapůsobilo víc než v knize. Je poměrně těžké vysvětlit, v čem přesně spočívá kouzlo hrané Maryši, ale upřímně si myslím, že je to jedna z her, která se musí vidět v divadle, a pouhé přečtení dramatu nestačí.

Názory na Maryšu v podání Národního divadla se různí. Musím přiznat, že jsem se před představením daleko více setkala s názory negativními, kterým jsem, alespoň doufám, byla schopná tímto textem oponovat. Moje máma, která divadlo navštívila spolu se mnou, je přesvědčená, že Maryša je tradiční hra, a tudíž by se měla hrát tradičně. Já si to nemyslím; tedy nemám nic proti tradičnímu pojetí, avšak jsem přesvědčená, že takhle v moderním hávu divákům předá přesně to, co v 19. století získali od toho „tradičního“.

Nakonec nesmím opomenout úžasné výkony herců, které Maryšu přenesly na úplně jiný level. Schválně jsem si obsazení nestudovala dopředu, takže jsem byla více než mile překvapená, když se na pódiu objevili Pavla Beretová v roli Maryši, David Prachař jako Vávra a Lízalův kabát si oblékl Vladimír Javorský.

Návštěvu Národního divadla můžu jen doporučit. Byl to krásný zážitek nejen díky nádherným prostorám samotné budovy Národního divadla, ale i díky příběhu, který se hercům na jevišti podařilo ztvárnit s obdivuhodnou věrohodností.

Recenzi divadelního představení sepsala Michaela Šimánková, studentka Gymnázia Oty Pavla v Praze.