Indická architektura se po staletí vyznačovala komplexními mřížovými konstrukcemi. Nyní se moderní architekti těmito tradicemi řídí i při projektování moderních staveb.

Při vstupu do kanceláře společnosti Microsoft v severoindické Noidě návštěvník okamžitě spatří architektonický odkaz na Tádž Mahal. Kancelář je natřena slonovinově bílou barvou, vyskytují se zde krásné oblouky a "jaali", neboli perforované mřížové zástěny. Nejen tyto atributy z budovy dělají velice moderní pracoviště. Proudy světla prostupují těmito zástěnami a vytvářejí majestátní efekt osvětlení a hloubky. Spolu s energeticky úspornými světly pomáhá tento unikátní architektonický prvek udržovat nízkou uhlíkovou stopu a je také jedním z důvodů, díky kterým kancelář získala platinové hodnocení LEED (Leadership in Energy and Environmental Design). Jedná se o nejvyšší certifikát udržitelnosti udělovaný americkou Radou pro šetrné budovy.

Termín jaali se používá v oblasti střední a jižní Asie. Sítě vytesané z mramoru nebo červeného pískovce byly výrazným prvkem v indic ké architektuře v období mezi 16. a 18. stoletím. Kromě toho, že tyto mřížové zástěny dodávají budovám umělecký vzhled, také „umožňují cirkulaci vzduchu, chrání [je] před slunečním zářením a poskytují clonu pro soukromí," říká Yatin Pandya, architekt specializující se na památkovou péči a autor několika knih o udržitelném designu. Architekti nyní při hledání udržitelných řešení oživují tento starobylý design, aby mohli stavět pohodlné nízkouhlíkové budovy.

Emise z budov dosáhly v roce 2019 historicky nejvyšší úrovně a představují alarmujících 38 % celosvětových emisí CO2. Zvláště energeticky náročné může být chlazení budov - očekává se, že počet klimatizačních jednotek se do roku 2050 celosvětově více než ztrojnásobí a spotřeba elektřiny dosáhne úrovně představující celou dnešní Indii a Čínu. Zároveň se vlny veder na celém světě prodlužují a jsou stále intenzivnější. Zejména Indie letos zažila sérii intenzivních vln veder, přičemž v květnu dosáhly teploty v Dillí rekordních 49 °C.

Tváří v tvář této výzvě se někteří architekti inspirují řešeními z minulosti, včetně tradičního jaali. „[Slouží] jako ekologická odpověď na otázky udržitelného chlazení a větrání," říká Sachin Rastogi, architekt a zakládající ředitel společnosti ZED Lab v Dillí, která se specializuje na budovy s nulovou spotřebou. Techniky pasivního chlazení a obvodové pláště budov, které pomáhají oddělit interiér budovy od vnějšího prostředí, poskytují výrazný tepelný komfort tím, že snižují vnitřní teplotu a snižují potřebu klimatizace, což může vést k úsporám energie až o 70%.

Jaali rovněž snižuje přímé teplo pronikající do budovy tím, že rozdělí celkové metry čtvereční typického okna na řadu malých otvorů. U tradičního jaali jsou otvory téměř přesně stejně velké jako tloušťka mramoru nebo pískovce, říká Pandya. „Tato tloušťka funguje tak, že snižuje přímé oslnění slunečním světlem a zároveň umožňuje rozptýlené osvětlení," dodává. Rozvoj moderních chladicích technik omezil používání jaali, ale „obavy z globálního oteplování se zaměřují na jeho oživení," říká Pandya. „Tradiční architektonické formy se osvědčily v boji s podmínkami prostředí."

Zdroj obrázku: Obrázek uživatele BilliTheCat ze služby Pixabay