Tereza Karla Cachová je zástupkyní ředitele v ZŠ Pod Žvahovem. Její otevřený, inovativní přístup k výuce a školství jako takovému ji dělá tím, kým je - skvělou pedagožkou, která umí své žáky nadchnout.

Jak vzpomínáte na svá školní léta?

Upřímně řečeno, na první stupeň nevzpomínám moc ráda, zažila jsem tam takovou tu klasickou školu, kdy jsme museli vzorně sedět v lavicích, být zticha a učitelky byly nepříjemné. Nicméně pak jsem udělala zkoušky na gymnázium, a to byla úplně nejlepší léta studijního života. Už od raného věku jsem si tak mohla vybírat, co chci studovat a celkově tam byla ta příjemná volnost.  

Vy už jste zmínila, že jste studovala hudbu. Kromě toho, že jste zástupkyní ředitele, tak se stále profesionálně věnujete hře na housle. Jde to nějak skloubit dohromady?

Čím dál, tím hůř! (směje se). Paradoxně mi v tom pomohlo covidové období, které mi tak nějak pomohlo se sžít s tím, že té hudby bude v mém životě méně, než tomu bylo do pandemie. To období se kryje s okamžikem, kdy se naše škola rozrostla a já jsem tomu jako zástupkyně musela věnovat maximum svého času. Myslím si, že skloubit to jde, ale je to buď na úkor rodiny, nebo kamarádů. Stále si ráda zahraji s kvartetem a v orchestru, ale už to není tak, že bych každý týden měla čtyři večery zkoušky a pak soustředění o víkendu.

S jakými osobnostmi hudební scény jste vystupovala? Je někdo, na koho obzvlášť ráda vzpomínáte? 

První jméno, které se mi vybaví je Susan Vega, popová zpěvačka. Původně jsem o ní nikdy neslyšela, ale pak jsem byla velmi mile překvapená a její hudbu jsem si zamilovala. Podle mě jsou její písničky mnohem víc, než jen pop. Zažila jsem s ní turné po České republice, které bylo naprosto úžasné. To na mě hodně zapůsobilo. Je to svým způsobem paradox, protože já miluji klasickou hudbu, ale i tak se mi vybavila ona. 

Proč tedy u Vás zvítězila ta pedagogická cesta?

No ona nikdy úplně nezvítězila (směje se). Pořád to cítím tak, že hudba a učení je půl na půl. 

Je ale pravda, že jsem se nakonec rozhodla studovat pedagogickou fakultu, a to z jednoho prostého důvodu. V těch 19 jsem si říkala, že bych chtěla mít velkou rodinu. Jak jsem viděla všechny ty hudebníky kolem sebe a jejich život, který znamenal-po večerech hrát a pak odjet na turné do zahraničí, zjistila jsem, že se to s ideou rodiny úplně neslučuje. 

I když jsem upřednostnila dráhu učitele, tak jsem k tomu to hraní měla pořád blízko. Ukázalo se že to skloubit jde, když člověk chce. Takže jsem duší pedagog i muzikant, ten balanc je tam úplně skvělý, jakmile by převážilo jedno z toho, tak by to začlo být znát na té „druhé straně“. No a to by byla škoda.

V současné době se v oblasti školství hodně diskutuje o tom, že by přestaly být děti na prvním stupni klasifikovány. Tedy tím způsobem, jak ho známe teď. Co si o tom myslíte vy?

My to teď poslední dva roky vážně řešíme u nás na škole, do toho nám ale přišel covid, a tak jsme se rozhodli, že nebudeme děti na vysvědčení jenom klasifikovat, ale že jim k té známce napíšeme slovní ohodnocení. Snažíme se ocenit, co dětem jde, zároveň poukážeme na oblasti, ve kterých by bylo dobré se zlepšit a v neposlední řadě pracujeme i s jejich vlastní sebereflexí. Ta je podle mě klíčem ke všemu.

Byla byste pro to, aby se na školách nosily uniformy? Tento koncept se poměrně hojně ujal v zahraničí, nicméně i tak se odborníci rozdělili na dva tábory - jedni říkají, že by to setřelo veškeré sociální rozdíly, druzí zase argumentují tím, že oblečení a celkový vzhled je jedním ze způsobů, jak se člověk může projevit. V neposlední řadě jsou uniformy cenově nákladnou položkou v už tak dlouhém seznamu školních pomůcek.

Já jsem hodně proti uniformám. Když si to vztáhnu na sebe a řeknu si, jak bych se v tom cítila já, tak ta představa, že bych musela nosit jako studentka uniformu mě naprosto děsí. Myšlenka, že by děti při slavnostních příležitostech nosily uniformy, které by poukazovaly na jejich školní příslušnost, mi přijde ještě relativně v pořádku.

Nicméně to, že by v uniformách musely děti být od rána do večera, mi přijde jako krok pro potíráni rozvoje osobnosti u dětí. Protože i dítě by si (byť v mezích, samozřejmě) mělo svým způsobem vybrat, co bude nosit. S odlišností by se mělo pracovat už na školách, protože každý jsme jiný a je to tak správně. 

Co osobně vy vnímáte jako největší slabinu českého školství?

Myslím si, že největší slabinou našeho školství jsou finance. Řada lidí z mého okolí by třeba ráda šla učit, ale kvůli nízkým platům se rozhodnou pro opak. Čímž nemyslím, že bych já osobně nějak finančně strádala, ale když si člověk vezme, kolik času a energie té škole věnuji, tak mi to ohodnocení nepřijde takové, jaké by mělo být. 

Co naopak patří mezi silné stránky?

I navzdory té podfinancovanosti si myslím, že většina pedagogů jsou nadšenci. Tady se vám nemůže stát, že by to někdo dělal pro peníze (směje se). Veškeré svoje nadšení, energii a kreativitu se rozhodli dát žákům, a to je myslím velký profit. 

Teď se hodně pracuje s těmi alternativními způsoby ve výuce (například montessori a další…), o kterých se spousta lidí domnívá, že pochází ze zahraničí. To ale není tak úplně pravda, řada ideí je nám vlastní již od počátku minulého století, protože za První republiky u nás došlo k rozsáhlým snahám o školské reformy. Bohužel je pak přerušila druhá světová válka, ten potenciál byl ale veliký, spousta konceptů z té doby skvěle funguje dodnes. Takže další výhodou našeho školství je i tradice, takové to národní sebevědomí ve školním odvětví mít můžeme. Třeba i na základě První republiky. 

Jak by podle vás měl vypadat ideální student?

Já si myslím, že ideální student je každý, akorát toho svého oboru, který si musí najít. Nálepka ideálního studenta náleží každému, kdo každý den ráno vstane z postele a jde se něco nového učit. Pro mě je důležité, aby se ten člověk snažil vyjít z komfortní zóny, aby našel ten svůj zájem, za kterým si půjde.

Jak by podle vás zněl návod na to, jak být lepším studentem?

Myslím si, že každý student by si měl předem stanovit, co je pro něj důležité a tomu by se měl naplno věnovat. Chce to konzistenci, i kdyby se tomu měl pověnovat jen minutu denně, rozdíl bude vidět a on sám uvidí, že roste. 

Pak mě ještě napadla metoda, kterou jsem jako studentka uplatňovala - najít si i na těch věcech, které mě nebaví, nějaký zajímavý segment. Nebo ještě lépe, sama si to upravit tak, aby mě to bavilo. Teď, když jsem pedagog, tak se snažím vyjít vstříc dětem, když si najdou samy nějaký „zlepšovák“, nebo když to uchopí po svém a baví je to tak. Protože i žáci jsou svým způsobem učitelé a ti by měli být za takové nápady a inovace rádi.

^{Zdroj úvodního obrázku: Facebook, Tereza Karla Cachová}